Nová Píseň moře aneb věrnost Boží smlouvy

Zj 15,2-4

Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“

Sestry a bratři, nejdříve pár slov o samotné knize, z níž náš úsek pochází. Kniha Zjevení vznikla ve velké tísní, v plamenech pronásledování. S touhle situací se hledí vyrovnat a nad ní zvítězit. V zásadě jsou to popisy lidského světa a jeho zvůle, zápasu království nebes a jeho následovníků s lidskou mocí směřující ke zlu. Formu přijala kniha z doby, ve které vznikla. Asi bychom v ní našli to, čemu se říká vaticinium ex eventu – věštění událostí, které již byly, které přejde do jakéhosi jízdního řádu dějin. Ono vlastně o žádný jízdní řád dějin nejde, spíše o metaforické popisy hrůz a násilí, které se na světě dějí, leč příliš mnozí Zjevení jako jízdní řád světa četli a dosud čtou.

Kniha Zjevení nám navzdory tomu, jak málo se ve světě vyznáme a jak na nás co „malé“ a bezbranné lidi dotírají násilnosti světa a jak se můžeme stát dokonce obětí těchto násilností, ubezpečuje o předposlednosti moci světa. Poslední slovo bude mít Bůh a jeho království a je třeba to vědět už zde, aby člověk nestál na nesprávné straně, ale přidržel se pravdy a lásky a víry, a to jaksi všemu navzdory.

A tak je tomu i v našem textu: je to jakýsi záblesk popisu konce ještě uprostřed běd a hrůz světa. Ještě zde není to poslední, nebeský Jeruzalém, ještě se odehrají další a další scény, nad nimiž tuhne krev v žilách a přesto: je zde zvláštní prostor – uprostřed hořícího světa plácek, kde nehoří; uprostřed bouře místo, kde je tišina. Jak jsme si řekli před čtyřmi lety, když jsme tady četli tento text, kdyby Zjevení nebylo knihou, nýbrž filmem, mohli bychom konstatovat, že autor scénáře umístil uprostřed popisu hrůzy a utrpení scénu vystřiženou z další části obrazu; scénu slávy – a máme jí tady proto, aby se divák (nejen pasivní, nýbrž účastník děje) příliš rychle neznechutil a neztratil odvahu, ale aby vytrval až do konce. Samozřejmě, nikoliv do konce čtení, nýbrž do konce zkoušky, v níž se nachází.

Vícekrát ve Zjevení dojde k téhle předjímce království nebes. Vědci, kteří zkoumají tyto texty dnes jednoznačně hovoří dokonce o nebeské liturgii. Ale ano, tu jistě zpívají. Je ovšem pozoruhodné, kde? „Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm.“ Jakkoli v jiskřícím či křišťálovém moři někteří vidí Boží svatost, jeví se mi moře jako moře a jeho jiskřivost či křišťálovitost jako vnější projev. Je to moře a moře je v Písmu vždy projevem zlých sil. A nejinak tomu bývá s ohněm. Proto vnímám toto místo spíše jako prostředek světa: ještě jsou uprostřed všech soužení a nebezpečí, ještě nebyli vyňati ze všech zkoušek a nejistot, ještě hoří a ještě pálí a ještě se topí, a přesto zpívají nebeskou liturgii, protože ta je pravdivá. Z lesku nebes zde ještě není nic, než jen jejich zpěv. Křišťálové či jiskřící moře je pozlátko světa – leskne se, ale je to moře plné nezbadatelnosti a zlovolnosti.

Abychom to lépe pochopili, musíme číst dál – protože ihned v další větě se dozvíme, co je to za píseň, kterou svědkové zpívají, a proč je to tak důležité. Čteme, že „… zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu“. Tato píseň má připomínat a zdůrazňovat, že Bůh je věrný vůči svému lidu (ne obráceně!) a že on zasahuje tam, kde skončily veškeré lidské schopnosti a vyhlídky. Mojžíš zpíval píseň Bohu, když Hospodin vyvedl svůj lid z otroctví, ze samotného středu projevů hněvu a soudu, jimiž byly rány zadané egyptské nadvládě, a nakonec šťastně provedl lid obnaženým dnem moře. Pak máme ještě druhou píseň Mojžíše, kterou zpívá na konci putování do zaslíbené země. Tato píseň hovoří o absolutní Boží věrnosti a oslavuje Hospodina, jenž vítězně provedl svůj lid všemi těžkostmi a zkouškami, zachránil jej před nepřáteli a triumfálně jej dovedl do cíle.

Víte, že rád čtu Písmo spolu s židy, proto se mi při čtení tohoto textu ihned vyjevil jeden pojem, který je právě pro izraelský lid klíčový: takzvaná Píseň moře. Je to ona píseň z knihy Exodus 15. kapitoly, jež hovoří o přechodu Rákosovým mořem. Píseň Mojžíše. Lord Jonatan Sacks, vrchní rabín Velké Británie, proslulý filozof a spisovatel psal o této písni takto:

„Píseň moře byla jednou z velkých epifanií [tzn. zjevení] v dějinách. Učenci tvrdí, že i ten nejprostší z židů v té chvíli spatřil něco, co později ani ten největší z proroků neměl tu čest vidět. Vůbec poprvé tehdy začali společně zpívat píseň, jejíž slova ještě dnes pronášíme každý den. Učenci o tom, jak přesně byla píseň zpívána, vedli fascinující debatu. Objevily se čtyři názory a tři z nich najdeme v traktátu Sota:

Naši rabíni učili: Toho dne rabi Akiva vyložil: Když Izraelité vyšli z Rákosového moře, chtěli zpívat píseň. Jak ji zpívali? Zpívali ji, jako když dospělý čte Halel [před shromážděním] a shromáždění odpovídají opakováním hlavních slov. Moše řekl: ‚Hospodinu chci zpívat,‘ a oni odpověděli: ‚Hospodinu chci zpívat.‘ Moše řekl: ‚neboť se slavně vyvýšil,‘ a oni odpověděli: ‚Hospodinu chci zpívat.‘

Rabi Eli’ezer, syn rabiho Joseho Galilejského řekl: Zpívali ji, jako když Halel předčítá [před shromážděním] dítě a oni po něm opakují vše, co řekne. Moše řekl: ‚Hospodinu chci zpívat,‘ a oni odpověděli: ‚Hospodinu chci zpívat.‘ Moše řekl: ‚neboť se slavně vyvýšil,‘ a oni odpověděli: ‚neboť se slavně vyvýšil.‘

Rabi Nechemja řekl: bylo to, jako když učitel v synagoze říká Š’ma. Začne, a ostatní se přidají.“

Pro židy je to tedy jednoznačně responzoriální liturgický zpěv celého shromáždění, nikoliv recitace jednotlivce. Ale proč je tato píseň tak důležitá? Dle Sakcsa moře připomíná starověký obřad vytváření smluv. Se starověkou úmluvou se pojí sloveso „řezat“.

„Když lidé něco domlouvali, bývalo zvykem rozřezat jedno nebo několik zvířat a účastníci úmluvy pak stáli nebo seděli mezi jejich kusy. Rozdělení toho, co bylo normálně celistvé, spojené, bylo symbolem spojení toho, co bylo dříve rozdělené (lidí, kmenů, národů). … Izraelité u Rákosového moře prošli mezi těmi rozpůlenými kusy vod (nikoliv zvířat) a smlouvu … tímto způsobem ratifikovali. Přešli tak z jedné sféry do druhé, ze stavu, kdy byli otroky do stavu, kdy se stali Božími služebníky.“

Anebo druhý pojem: Píseň Beránka. Nová smlouva mezi Bohem a lidmi. Tato píseň nové smlouvy oslavuje největší dílo v dějinách vykoupení, jež je dokonáno díky dokonalé oběti Ježíše Krista přinesené na Golgotě. Tímto způsobem obě dvě písně – píseň Mojžíše vztahující se k vyvolení lidu Starého zákona z egyptského otroctví a píseň Beránka oslavující definitivní vykoupení novozákonního vyvoleného lidu z otroctví satana a všech smrtelných nepřátel duchovního života – spojují v Kristu dva břehy spásy, obě dvě smlouvy.

Dnešní text nám říká, že se jedná o píseň mučedníků pro Krista, kteří prošli ohněm zkoušky. V tom všem nemají být však obdivováni lidé ani jejich vytrvalost, nýbrž má být oslavován Bůh, který „činí podivuhodné věci“ a přináší řešení a klid tam, kde je již lidská síla u konce. V podstatě ona „nová píseň“ nemůže než být „písní u konce“, neboť teprve tam, kde jsou lidské možnosti a schopnosti u konce, se může zjevit moc Božího působení.

Zpívají, jakoby všechno už bylo zřejmé a osvědčené a vše se to stalo – všechno už vyšlo najevo. Je to opravdu v minulém čase. Navzdory tomu, jakou často zažíváme bezradnost, jak nevíme, nerozumíme, ptáme se k čemu to je a komu to všechno, co se okolo nás děje vlastně slouží, je tu jistota, že orientace existuje, že spravedlivé soudy vyšly najevo. Vyznáváme přaci konečné vítězství Kristovo na kříži. Samo o sobě je to vlastně vůči všelijak mocnému světu paradoxní výrok, leč my právě takhle paradoxně věříme a jedině tak lze obstát a nepoklonit se všelijakým šelmám.

Nakonec všichni vzdávají slávu svatému jménu Hospodina, protože jeho „spravedlivé soudy vyšly najevo“. Všichni. „Všechny národy.“ Jako čteme v Listu Filipským: „… aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (Fp 2,10.11) Pak je otázka na nás, zda i my budeme uprostřed oněch zpívajících a oslavujících Boha. Zda uprostřed onoho obrazu, oné scény, kterou nám apoštol Jan, realizátor filmu Zjevení, na přání Nejvyššího režiséra zde na chvíli pozastavil, je místo i pro nás, pro tebe i pro mne, pro naši životní roli? Řekneš: „Já mezi svatými? Já mezi vyznavači a mučedníky?“ Přesně tak! Tato scéna vyříznutá z filmu je pozváním pro tebe. „Mám pro tebe roli,“ říká nám Pán, „mám pro tebe místo mezi spasenými, mými vyznavači, uprostřed zástupu prožívajícího svatou chvíli v mé přítomnosti a blízkosti. Chceš se k nim připojit?“

Dnes, když na nás přichází nějaká zkouška, ptáme se, zda vydržíme… Náš text nám říká, na co se máme soustředit. Nikoliv na naší sílu, ale na to, že Bůh je věrný. Že s lidmi uzavřel smlouvu, jejíž garantem je jeho věrnost a moc. Tím jsme se stali jeho partnery – smlouva zdůrazňuje vztah mezi rovnocennými partnery. Další paradox; vždyť víme jaký byl a jak se choval i po přechodu mořem smlouvy izraelský lid. A víme také, jací jsme my sami… Naši životní roli však splníme nikoliv díky vlastní statečnosti a síle, nýbrž tehdy, když se budeme držet Boha, který je naším partnerem a zavázal se nás chránit. To je ona nová píseň, kterou nám Bůh díky své milosti a věrnosti, díky Kristově oběti dovoluje zpívat. Kéž to bude píseň každodenního, praktického vyznání naší víry! A když pak s Kristem a v jeho moci půjdeme cestou života, co nebo kdo nám uškodí? Jak napsal Martin Luther v komentáři k Žalmu 119: „O svět se nestarám, protože ne kvůli němu jsem započal ani kvůli němu neskončím. Avšak kvůli Kristu jsem se toho odvážil, protože on se kvůli mně něčeho odvážil na Velký pátek.“

To co žijeme, naše současnost, není království nebes. Je to svět, který je plný zlovůle a chtivosti a chamtivosti a nemá daleko k násilí – nikdy. Ale cíl je jasný, a to co je třeba žít je ono Mojžíšovo a plně v Kristu zjevené „navzdory a přesto pro všechny“. Jestli má být k něčemu organizace církve, pak k tomu, aby byla místem, jistě jakousi předjímkou náměstí v novém Jeruzalémě, místem těch, kdo se nesklánějí, ale jasně a zřetelně žijí dle zákonů Božích, nebo, chcete-li to jinak, dle Boží lásky. A přes všechnu obtížnost a odpor světa, útočnost světa, je to pak místo, kde se dokonce směle a radostně zpívá.