Zj 21,1-7

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A uslyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody života. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.“

Milé sestry, milí bratři, drazí přátelé,

když v těchto listopadových dnech stojíme na prahu závěru církevního roku a v naší tradici Nedělí věčnosti upíráme zrak k posledním věcem člověka, přirozeně se v nás ozývá otázka po cíli. Kam vlastně směřuje náš život, naše rodiny, naše sbory a celý tento neklidný svět? Všude kolem sebe vidíme únavu z nejistoty, zpráv o válkách, společenského napětí, ale také tichou, osobní bolest z nemocí a loučení se s těmi, které máme rádi. Když se do takové atmosféry ozve slovo „apokalypsa“, většina lidí si dnes představí filmový scénář totální katastrofy, zkázy a zmaru. Jenže biblické slovo apokalypsis neznamená konec světa v troskách. Znamená doslova „odhalení“ nebo „odhrnutí opony“. Apoštol Jan na ostrově Patmos nedostal za úkol křesťany vyděsit, ale naopak jim uprostřed tlaku a pronásledování ukázat, jak celý ten lidský a Boží příběh skutečně dopadne. A ten závěr není horor, ale svatba, návrat domů a hluboké uzdravení.

Podívejme se blíže na to, co Jan vlastně vidí. Hned v prvním verši čteme: „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.“ Tady se vyplatí zastavit u původního řeckého jazyka, protože v sobě skrývá ohromnou teologickou útěchu. Nový zákon zná dvě slova pro výraz „nový“. Slovo neos označuje něco nového v čase – něco, co tu ještě včera nebylo a co nahrazuje starý kus, který vyhodíme do šrotu. Jan však nepoužívá neos, nýbrž kainos. A kainos znamená nový ve své kvalitě, proměněný, očištěný a obnovený ve své podstatě. Bůh není neúspěšný konstruktér, který by své stvoření zklamaně zahodil a začal někde jinde od nuly. Pán Bůh své dílo zachraňuje, uzdravuje a zbavuje ho nákazy hříchu a rozkladu. Právě proto mohl apoštol Pavel v listu Římanům napsat, že celé tvorstvo toužebně vyhlíží své vysvobození z otroctví zániku.

A co znamená ta zvláštní poznámka, že „moře již vůbec nebylo“? Pokud někdo miluje letní dovolenou u Jadranu nebo Baltu, může se leknout, že o něco krásného přijde. Jenže v biblickém myšlení starověkého Izraele nebylo moře místem rekreace. Moře představovalo nezkrotný, temný a nepřátelský živel. Byla to pravěká propast chaosu, ze které vystupovaly apokalyptické šelmy (jak bychom mohli přečíst dříve ve třinácté kapitole), byla to hranice, která lidi od sebe navzájem oddělovala – vždyť i sám Jan seděl ve vyhnanství na ostrově Patmos právě proto, že ho od jeho milovaných sborů v Malé Asii dělilo moře. Když Jan říká, že moře už není, oznamuje tím konec všech propastí mezi lidmi, konec strachu, chaosu a všeho, co se vzpírá Božímu řádu.

Do tohoto vyčištěného prostoru pak sestupuje svaté město, nový Jeruzalém. Všimněme si směru toho pohybu: sestupuje OD BOHA Z NEBE. Lidstvo se od nepaměti snaží postavit si své vlastní ideální město zdola nahoru. Začalo to u babylónské věže a pokračuje to v každé lidské utopii, která slibuje ráj na zemi bez Boha – jen pomocí technologií, politiky nebo lidské vůle. Všechny tyto stavby odspodu však dříve či později končí zmatením jazyků a rozvalinami. Boží město naopak přichází shůry jako čistý dar milosti, sola gratia. Nemůžeme si ho vybojovat ani zasloužit, můžeme ho jen s vděčností přijmout. A Jan spojuje dva obrazy, které by nás samy o sobě možná nenapadly: město a nevěsta. Město je symbolem bezpečí, pevných hradeb, řádu a společenství, kde nikdo není bezdomovcem ani cizincem. Nevěsta je zase obrazem něhy, krásy, lásky a osobního vztahu. Věčnost s Bohem nebude ani neosobní kasárna, ani samota v oblacích, ale živý domov naplněný láskou.

To nejdůležitější však teprve přichází ve třetím verši. Podstatou nebe totiž nejsou zlaté ulice ani perlové brány, ale samotný Bůh uprostřed svého lidu. Mohutný hlas od trůnu volá: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ Řecké slovo pro příbytek je zde skéné – tedy stan. Každý čtenář Písma v tom okamžitě zaslechne ozvěnu starozákonního stanu setkávání na poušti, kdy Bůh putoval se svým lidem, ale kdy ho od lidí ještě stále dělila těžká chrámová opona. A především v tom slyšíme Janovo evangelium: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo – doslova rozbilo svůj stan – mezi námi“ (J 1,14). To, co začalo v betlémských jeslích a co se naplnilo na golgotském kříži, kde se chrámová opona roztrhla vedví, dochází zde svého dokonalého cíle. Bůh už není nedosažitelný vládce v daleké galaxii. Je uprostřed nás, Bůh s námi – Immanuel.

Z této bezprostřední Boží blízkosti pak vyrůstá nejněžnější zaslíbení celé Bible: „A setře jim každou slzu s očí.“ Nepíše se tu, že v Božím království nebudou žádné vzpomínky na náš pozemský život, jako by nás Bůh vymazal. Píše se tu, že nám Bůh sám, osobně a vlastní rukou, setře každou slzu. Jako milující rodič sklání se k dítěti, které se uhodilo a pláče. Každá naše nevyslyšená modlitba, každá tichá křivda, každý hrob, u kterého jsme stáli se staženým hrdlem – toto vše bude v Boží přítomnosti uzdraveno a proměněno. Smrt, která se dnes tváří jako neporazitelný vládce světa a která nás tak často ochromuje strachem, ztratí svou moc. Už nebude žal, nářek ani bolest, protože Kristus svou smrtí a vzkříšením smrt přemohl.

Možná si ale v koutku duše říkáme: Není to až příliš krásné na to, aby to byla pravda? Když se podíváme na zítřejší kalendář, na účty, na lékařské zprávy nebo na zprávy ze světa, nezdá se nám tenhle obraz jako pouhý zbožný sen? Právě proto promlouvá sám Ten, který sedí na trůnu: „Hle, všecko tvořím nové.“ Všimněte si přítomného času! Neříká „jednou to možná zkusím“, ale „tvořím nové“! Boží obnova není jen vzdálená budoucnost za horizontem smrti, ona už začala v Kristově prázdném hrobě o velikonočním ránu a tiše prorůstá i do našeho dnešního života. Kdekoliv se člověk v pokání obrací ke Kristu, kdekoliv odpouští svému bližnímu, kdekoliv se modlí a nese břemena druhých, tam už dnes probleskuje světlo nového Jeruzaléma. A Bůh k tomu dodává pečeť své věrnosti: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá. Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.“ Ten, který stál u zrodu vesmíru a vložil do nás dech života, drží pevně v rukou i jeho vyvrcholení. Nic mu nevypadlo z ruky.

Na samém konci našeho oddílu pak zaznívá pozvání a podmínka, která by nám neměla uniknout: „Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody života. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ Kdo je tedy tím vítězem, kterému patří Boží dědictví? Podle lidských měřítek je vítězem ten, kdo má ostré lokty, peníze, moc nebo bezchybný morální profil. V evangeliu to ale neplatí. Vstupenkou do Božího království není naše síla, ale naše žízeň! Prázdné ruce člověka, který ví, že sám ze sebe nic nemá, a proto přichází ke Kristu, aby pil z pramene živé vody zadarmo. Vítězem ve Zjevení Janově není ten, kdo si všechno vybojuje vlastní pěstí, ale ten, kdo se i uprostřed zkoušek, pochybností a pádů drží Beránka Božího, který za nás prolil svou krev.

A všimněte si ještě jedné hluboké věci, kterou ten sedmý verš otevírá: „Já mu budu Bohem a on mi bude synem.“ V té době, kdy Jan psal svá slova, znala římská říše slovo „syn Boží“ především jako titul mocného císaře na trůně. A najednou tu zaznívá, že tento nejvyšší titul – být Božím synem, Božím dítětem a dědicem – patří každému obyčejnému, unavenému křesťanovi, který žízní po Kristu! To je samotné jádro reformačního solus Christus: v Kristu nejsme v Božím domě jen trpěnými nájemníky, kteří se musí bát, že jim na konci měsíce vyprší smlouva a ocitnou se na ulici. Jsme doma u svého Otce. Naše identita nestojí na tom, co jsme v životě dokázali nebo pokazili, ale na tom, KOMU PATŘÍME. A tento vztah je nezrušitelný, protože jej svou krví podepsal sám Boží Syn.

Dnes žijeme v době, která je přesycená nabídkami a informacemi, ale zároveň neuvěřitelně vyprahlá. Lidé kolem nás hledají smysl v rychlých zážitcích, v kariéře, v dokonalých obrazech na sociálních sítích nebo v úzkostném hromadění jistot, ale žízeň duše tím neuhasí – spíš mají pocit, jako by pili slanou mořskou vodu, po které je žízeň ještě větší. Právě do této vyprahlosti zní Boží slovo jako čerstvý pramen. Nemusíme si hrát na silné, kteří mají všechno pod kontrolou a nepotřebují pomoc. Naopak: přiznat před Bohem svou slabost, svou únavu i svou duchovní žízeň je tím nejodvážnějším krokem víry. Kdo se skloní ke Kristovu prameni, ten neodejde s prázdnou.

Milí přátelé, tato naděje nás nemá uspávat ani odvádět od odpovědnosti za dnešní den. Křesťanská naděje není únikem z reality, ale motorem pro přítomnost. Když víme, že náš život nekončí ve slepé uličce hrobu, ale v Boží náručí, můžeme už dnes žít jinak. Můžeme být v našem okolí, v našich rodinách, všude kde jsme – lidmi, kteří nešíří paniku a hořkost, ale pokoj. Můžeme už dnes utírat slzy těm, kteří jsou kolem nás osamělí, nemocní nebo ztrácejí odvahu. A můžeme v tom všem společně vyznávat, že i kdyby se kolem nás hroutilo staré nebe a stará země, Ten, který sedí na trůnu, drží náš čas ve svých rukou a bezpečně nás vede domů.

 

Litanie na závěr (církevního) roku

Modleme se nyní slovy modlitby na závěr roku, například toho církevního, který nám zrovna končí. Napsal jsem jí na základě jedné keltské litanie. Jelikož je delší, druhou část si necháme na závěr občanského roku. Po jednotlivých přímluvách můžeme společně opakovat: „… Klademe, Bože, do tvých rukou.“

Tento den je dar, který jsi nám daroval.

přijímáme ho, Bože, z tvé ruky

a děkujeme za ten zázrak.

Bože, prosíme, buď s námi,

v každý den a na všech cestách,

láska a přízeň nebes ať nás provázejí.

Nyní vše, čím jsme –

Klademe, Bože, do tvých rukou.

Všechno, co konáme,

vše, o co usilujeme,

všechno, v co doufáme –

Klademe, Bože, do tvých rukou.

Těžkosti, které nás unavují,

myšlenky které nás znepokojují –

Klademe, Bože, do tvých rukou.

Každého člověka, za něhož se modlíme,

každého člověka, o něhož máme starost –

Klademe, Bože, do tvých rukou.

Buď blízko všem, kdo nesou tíhu osamělosti,

kdo procházejí těžkou nemocí,

bolestí těla i duše

nebo ztrácejí sílu k dalšímu kroku. Všechny tyto lidí –

Klademe, Bože, do tvých rukou.

Celý náš neklidný svět,

který se stále znovu propadá do temnoty násilí,

nenávisti a válečných hrůz –

Klademe, Bože, do tvých rukou.

Stojíme na křižovatce cest a vyhlížíme,

ptáme se po stezkách pradávných:

Kde je ta dobrá cesta?

Po ní chceme jít,

aby naše duše nalezla odpočinek. (Jr 6,16)

Otče náš…

 

Foto: AI
jak

jak