Na svátek Trojice svaté

Iz 6,1-8

W roku śmierci króla Uzjasza zobaczyłem Pana, który siedział na wysokim i wywyższonym tronie, a brzegi Jego szaty wypełniały świątynię. Powyżej Niego stały serafiny, a każdy miał sześć skrzydeł: dwoma zasłaniał swoją twarz, dwoma nogi i na dwóch latał. Wołał jeden do drugiego: Święty, Święty, Święty, Pan Zastępów, cała ziemia jest pełna Jego chwały! Od głosu tego, który wołał, drżały futryny drzwi, a dom napełnił się dymem. Wtedy powiedziałem: Biada mi, jestem zgubiony! Jestem człowiekiem o nieczystych wargach i mieszkam pośród ludu o nieczystych wargach, ponieważ moje oczy widziały Króla, Pana Zastępów. Wówczas przyleciał do mnie jeden z serafinów, a w ręku miał rozżarzony węgielek, który wziął szczypcami z ołtarza. Dotknął nim moich ust i powiedział: Oto dotknęło to twoich warg, aby twoja wina została zmazana, a twój grzech przebaczony. I usłyszałem głos Pana, który mówił: Kogo mam posłać, kto pójdzie? Odpowiedziałem: Oto ja, poślij mnie.

Sestry a bratři, když na mne při otevření počítače vyskočila zpráva, že se na cokoliv mohu zeptat umělé inteligence, nenapadlo mne nic lepšího než se zeptat na Trojici svatou. Je pro mne jasné, že takové odpovědi jsou vždycky nějakým souhrnem toho, co bylo lidmi napsáno někde na internetu – ale tak pro zajímavost… Zeptal jsem se tedy, jak je to možné, že tři osoby jsou současně jednou osobou? Umělá inteligence mi odpověděla: „Váš dotaz může být interpretován různými způsoby. Pokud se ptáte na filosofický koncept tří osob v jedné osobě, může se jednat o křesťanskou teologii a koncept Trojice, kde Bůh je jeden, ale existuje ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý.“

Tak nám tedy milá umělá inteligence odpověz, v čem spočívá koncept Trojice svaté? Odpověď: „Jedná se o společné označení Boha v křesťanském dogmatu o trojjedinosti, třech božských osobách, totiž Bohu Otci (Bůh, Stvořitel světa), Bohu Synu (Ježíš Kristus, Vykupitel světa) a Bohu Duchu Svatém (Posvětitel světa), které sdílejí jediné božství. Tento koncept je založen na víře, že Bůh existuje ve společenství tří osob.“

Pak mi v následujícím rozhovoru bylo sděleno: „Koncept Trojice není v Bibli přímo zmíněn. Nicméně existují verše v Bibli, které jsou interpretovány jako podpora pro tuto myšlenku. Například křestní formule v Matoušově evangeliu (28,19-20) říká: ‚Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.‘ Učení o Trojici svaté se vyvíjelo postupně v průběhu historie křesťanství. Někteří teologové a filosofové, jako například Tertullianus, ve 3. století n.l., přispěli k rozvoji tohoto konceptu. Tertullianus zavedl pro Otce, Syna a Ducha svatého označení persona, osoba a také rozlišil původně právnický pojem substantia pro označení úhrnu těchto osob a personae pro jednotlivé strany tohoto celku. Podle tohoto rozlišení je Bůh ve své substanci jeden, ale v monarchii, panování jediného Boha, jsou činné tři personae, totiž Otec, Syn a Duch Svatý.

Monoteismus je víra v jednoho Boha. Pojem Trojice svaté popisuje jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha svatého. Křesťanství je monoteistické náboženství, protože věří v jednoho Boha. Koncept Trojice je způsob, jakým křesťané popisují povahu tohoto jediného Boha.“

Ve světle dnešního textu můžeme říci, že Bůh je prostě jiný, než si jej člověk představuje nebo než očekává. Bůh není po ruce a k dispozici jakožto ten panbíček, kterého si schováme do kapsy, „soused o patro výš“. Není zárukou mocenských nároků králů či politiků, ani samozřejmým vlastnictvím národa, třebas i toho, který si sám vyvolil, ani jej nelze umístit do pozemského příbytku. Je povznesen nad celý svět, naprosto jej přesahuje. Nic nemůže být ve vesmíru obrazem jeho velikosti. Přesto není vzdálen těm, kdo chtějí znát jeho vůli a žít dle jeho nařízení. Povolává si člověka, aby byl jeho nástrojem, aby předával jeho slovo ostatním.

O takovém povolání dnes slyšíme. Nacházíme se někdy ve třicátých letech 8. století před Kristem. Zdá se, že prorok popisuje své povolání s jakýmsi časovým odstupem, Pán Bůh však odhalil záměr, který s ním má, už ve chvíli jeho povolání. Text, který obklopuje náš úryvek, je zřejmě pozdější a prozrazuje situaci hlásání. Prorokova zvěst se zabývá pochybnostmi ve víře a strachem z budoucnosti u těch, kdo přežili zničení judského království, a odpovídá na jejich tíživé otázky: Jak se to mohlo stát? Tuto katastrofu přeci Pán Bůh ohlásil ústy Izajáše jako věc nevyhnutelnou, protože ani národ, ani královský dům nebyli ochotní vzdát se své zatvrzelosti. Tedy pravidla platná podnes, vždy a všude: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte“ (Iz 7,9). Jen změna smýšlení umožní nový život. Bůh neodepře svou spásonosnou náklonnost těm, kteří jej hledají a ve svém životě se na něj spoléhají. Tato neslýchaná zvěst o odsouzení a nové záchraně vyžaduje ověření ze strany Boží, aby mohla být přijata vírou. Nevychází z lidských přání, je Božím slovem, které je prorokovi svěřeno při jeho mimořádném povolání.

Při popisu onoho vidění používá Izajáš výrazových prostředků a představ, které využívali k zachycení svého povolání někteří z proroků už před ním. Text je velmi blízký úryvku z 22. kapitoly První knihy královské. Prorok se účastní shromáždění nebeské královské rady a je pověřen jako Boží posel mimořádným úkolem. Povolání Izajáše za proroka představuje typ zpráv, ve kterých převažuje vidění, jako je tomu u Ezechiela nebo později u apoštola Pavla. Co tedy čteme?

„Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám.“ Jsou okamžiky, na které se nikdy nezapomíná, které změní celý život. Takovým okamžikem bylo pro Izajáše jeho povolání za proroka. Král Uzijáš byl praděd Achaza, který v 7. kapitole odmítá uvěřit. Izajáš vidí pravého krále světa na nebeském trůně, ze kterého svrchovaně vládne. Líčení je velmi diskrétní. Vyhýbá se jakémukoliv popisu Boha. Říká pouze, že lem jeho roucha naplňoval svatyni. Ten, kdo je nejdůležitější, převyšuje všechny představy a vymyká se každé lidské snaze o manipulaci.

A pak se dozvídáme, že „nad ním stáli serafové“. Přesahování všeho lidského je zároveň vlastností nebeských bytostí, které tvoří podle starobylé představy radu shromážděnou okolo trůnu. Na setkání mužů jsme jednou měli malou přednášku o andělech, duchovních bytostech, o nichž nám okrajově Písmo něco říká, pak byli teologové, kteří šli do hloubky těchto různých textů jak ze Starého, tak i Nového zákona a sistematizovali tyto informace. Serafové jsou tedy bytosti z čistého světla, jejichž světlo a žár jsou tak prudké, že by smrtelné bytosti v mžiku sežehlo. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost – proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Jejich základním posláním je vstřebávat a odrážet božské světlo dalším andělským kůrům. O tom ohni čteme již ve Čtvrté knize Mojžíšově (Nu 21,8). Když se izraelský lid vzpíral proti Bohu a proti Mojžíšovi, Hospodin seslal trest v podobě ohnivých hadů, dosl. serafin. (Ze serafů totiž pochází i anděl vzpoury, satan, jenž je také nazýván „nositelem světla“, Lucifer.) Záchranou bylo znamení bronzového hada Ohnivce, připevněného na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podíval, zůstal naživu. Pak Ježíš k tomuto znamení přirovná význam svého ukřižování.

Ani ohniví serafové však nemohou obstát před Boží vznešeností a svatostí. Čteme o nich totiž, že „každý měl šest křídel…“ Tři páry křídel umožňují těmto bytostem nejen létat, ale také zakrýt tvář a nohy, což je znamením odstupu mezi nimi a Bohem. A pak jejich chvalozpěv jen potvrzuje, co čtenář vycítí z jejich postoje. Jeden volá na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Trojí zvolání „svatý“ opěvuje podstatu Boha, který je skrytý a povýšený nad všechny tvory. Jeho přítomnost nesnese žádný hřích.

Nebeský chvalozpěv rozechvívá čepy dveřních závěsů. Chvění a dým jsou průvodními jevy, které svědčí o přítomnosti zjevujícího se Boha. Jeho přítomnost pak otřásá prorokem až na dno jeho existence. Cítí se provinilý a propadlý smrti. Ví také o sebeklamu národa a jeho vůdců. Jeho solidární vyznání viny otevírá cestu Boží milostiplné náklonnosti a povolání ke službě. „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. Tím se dotkl mých úst a řekl: ‚Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!’“

Dotyk Bożego ognia nie tylko usuwa grzech, ale opanowuje i wyposaża człowieka do zwiastowania tego, co mówi Bóg. Nie może mi się to nie kojarzyć z zesłaniem Ducha Świętego, kiedy to Boży ogień pojawił się nad apostołami i zaczęli od tej chwili głosić śmiało Ewangelię o zbawieniu w Jezusie Chrystusie. Zwiastowali ją w różnych językach i dlatego pielgrzymi z różnych krajów mogli ją usłyszeć, przyjąć i nieść w swoje strony, z których przybyli. Dla żydów dotknięcie ust, kiedy ktoś przemawiał, było oznaką wielkiego szacunku dla przemawiającego; było potwierdzeniem: Mówisz coś niesamowicie ważnego, mów dalej, bo cię chcemy słuchać. Tak kojarzy mi się także to dotknięcie ust i przemiana ludzkiej percepcji – ma jeszcze większą rangę, bo to jest dotknięcie ognia samego Boga, wprost z ołtarza. To coś z istoty Jego samego dotyka ludzkich ust i uzdalnia je do Jego świętej służby, do Jego zadań; w przeciwieństwie do tego, jak my ludzie w zły i podły sposób używamy nieraz swoich słów, by innych poniżać, złorzeczyć, rozsiewać o kimś szkalujące wieści czy siać zamęt i panikę.

Bóg przekracza nasze zdolności myślenia i mówienia o Nim. To jest bodaj najważniejsza treść Święta Trójcy Świętej. Równocześnie to On sam działa w taki sposób – a wynika to z tego, kim On sam jest – by człowieka wyratować, wybawić z jego zguby, z buntu i wypaczenia pod wpływem grzechu Adamowego i Ewinego. To już ślady Ojca i Syna. A potem nas czyni swoimi współpracownikami w dziele ratowania i wybawiania – tu widzimy jak działa Bóg Duch Święty, który zapala serca i wypala złe słowa z ludzkich ust, by były one odtąd pełne dziękczynienia oraz zwiastowania Bożego Słowa, Jego woli, Jego planu dla człowieka.

O Panie, pomóż, abyśmy nad wszystkim widzieli zawsze Twoją wielkość, a nie trwożyli się tym, czym świat i przeciwnik chce nas zastraszyć. Wkładaj znamię swojej świętości w postaci Twojego Słowa w nasze usta, by nasza mowa i czyny, wszystko czym jesteśmy, mogły zwiastować Ciebie, Twoją zbawczą obecność, Twoją moc i plan dla naszego życia.