Dz 4,32-37
Jedno serce i jeden duch ożywiały wszystkich wierzących. Nikt nie nazywał swoim tego, co posiadał, ale wszystko mieli wspólne. Apostołowie z wielką mocą świadczyli o zmartwychwstaniu Pana Jezusa. Towarzyszyła im bowiem wielka łaska. Nikt z nich nie cierpiał niedostatku, bo właściciele pól albo domów sprzedawali je i przynosili pieniądze uzyskane ze sprzedaży, i składali u stóp apostołów. Każdemu też rozdzielano według potrzeby. Także Józef, lewita rodem z Cypru, nazwany przez apostołów Barnabas, to znaczy Syn Pocieszenia, sprzedał ziemię, którą posiadał, a pieniądze przyniósł i złożył u stóp apostołów.
Drodzy bracia i siostry, nie bez powodu mówi się, że to, co najgorsze, powstaje w wyniku zepsucia lub wypaczenia tego, co najlepsze. Myślę, że dzisiejsza historia z początków Kościoła właśnie o tym opowiada. Możemy tu znaleźć zarówno to, co najlepsze, jak i to, co wypaczone; niczym w krzywym zwierciadle. Ze względów czasowych nie czytaliśmy dalszych wierszy, ale chciałbym do nich nawiązać, bo – jak wiecie – kontekst jest zawsze ważny. Tutaj mamy same piękne, pozytywne przykłady. Jednak zaraz w następnych wierszach spotykamy się z Ananiaszem i Safirą, którzy czegoś nie zrozumieli, prawdopodobnie byli zbyt chciwi, a w każdym razie: totalnie nieszczerzy. Jedna i druga postawa nas zaskakuje, zawstydza – ale mam nadzieję, że być może też do czegoś zainspiruje; przynajmniej ten dobry przykład z historii pierwszej i ostrzeżenie z drugiej.
Najpierw to niemal idylliczne życie pierwszych chrześcijan. Byli jednego umysłu i jednego serca. Nie mówili o niczym, że jest ich własnością. Wszystko mieli wspólne. Kto miał pole, ten je sprzedawał, pieniądze oddawał apostołom, a z nich rozdawano ubogim. Piękne. Aż niewyobrażalne. Nic, tylko podziwiać. Skąd się to w nich brało? Czy my też byśmy tak potrafili? Potrzeby są wielkie, choć może sobie tego w pełni nie uświadamiamy. Wiecie, że trzeba nam zbudować nowe schody do kościoła; to pierwsza z wielu spraw, które należałoby wykonać. Od roku 2029 będziemy jako zbory już jedynie my sami utrzymywać etaty pastorów; a już dziś w większej części na nie łożymy. A pomoc bliźnim, którzy są wokół nas? Jasne, dziś sytuacja inna, mamy systemy socjalne, a jednak… Musimy sobie zadawać pytanie skąd ci ludzie wówczas, w pierwszym zborze, wzięli odwagę, by odłożyć na bok to, co im dawało pewność w życiu? Dzielić się tak, by było wszystko wspólne… Czy my nie powinniśmy też tak czynić? Wielu próbowało. Znamy współczesną wersję tej historii – trwała ponad czterdzieści lat i cieszymy się, że ją już mamy za sobą. Dyktatura jednej partii, która chciała wszystkim narzucić jeden sposób myślenia i znacjonalizować cały majątek, tak by każdy coś miał. Fajne, ale tylko w teorii. Gdyby człowiek nie był grzeszny, byłoby to piękne. Tak pozostaje jedynie utopia. To „coś”, czyli majątek, dostali ostatecznie znowu tylko niektórzy. A ci, którzy nie chcieli „być jednej myśli”, znaleźli się w lepszym wypadku w więzieniu. Zupełne przeciwieństwo tego, czego doświadczał Kościół na początku.
V rané církvi nešlo o žádnou sociálně spravedlivou společnost ani o hledání, natož vnucování nějakého jediného správného světonázoru. Apoštolové nezakládali charitativní organizaci. Ani nikoho nenutili k rozdávání svého majetku. Církev byla prostě jen společenstvím radostných lidí, kteří najednou zjistili, že všechno co mají, je vlastně darem. Ti, kdo uvěřili, zjistili že – vzato do důsledků – jim vůbec nic nepatří; ani to pole na kterém se už jejich dědečkové dřeli od rána do večera. Ani ten dům, na kterém jim tolik záleží – vždyť si přeci při jeho stavbě zhuntovali záda. To všechno mají z pouhé milosti. A ještě mnohem víc – kdyby jim Kristus nedosvědčil, že jsou jim odpuštěny hříchy, že jsou svobodní a jejich život má smysl, tak by jim ani ty domy a pole k ničemu nebyly. Když se člověk na život dívá takovým pohledem, tak pro něj asi najednou není těžké se všeho vzdát – a podělit se s těmi, kdo zrovna nemají. Podělit se o tu milost, o svoji svobodu i s těmi, kteří jsou zrovna zajatci své chudoby a prázdnoty.
Vzpomeňme na celníka Zachea, jak rozdal polovinu svého jmění, když k němu přišel Ježíš a s ním osvobodivé evangelium. Radostná zpráva. Léto milosti Hospodinovy. Zacheus najednou zjistil, že už nemusí být otrokem svého sobectví, své samoty. Že jeho život může mít i jiné zakotvení, než jen ty prachy. Byl osvobozen a to ho vedlo k rozdávání. Církev to je přeci společenství takových velkých a malých Zacheů – ospravedlněných hříšníků – kteří vědí, že zadarmo dostali, a tak se o to dělí.
Není to jen specialita křesťanská. Už ve Starém zákoně čteme o milostivém létu: každý sedmý rok měla nastat generální náprava všech věcí – především odpuštění dluhů. Otroci měli být propuštěni. Pole se nechalo ležet ladem. To všechno na znamení toho, že nad člověkem je Bůh a že člověk žije z milosti. Že tu má jen vymezený prostor, že se sice může všelijak snažit, všelijak dobře vydělávat i špatně prodělávat, ale po šesti letech vlády člověka přichází sedmý rok vlády Hospodinovy a jeho vláda se projevuje odpuštěním, napravením všeho, co člověk pokazil. Především pak napravením vztahů, osvobozením zotročených. Všem se dává nová šance. Hlavně těm, kteří tu svoji propásli. Konec koloběhu práce, plahočení, otročení. Teď přichází Hospodin a s ním jeho svoboda. A ty se člověče nauč život přijímat jako dar.
V našem textu nacházíme církev, která právě prožívá takové milostivé léto. Kristovo evangelium ji osvobodilo a radost ze svobody vede k radostnému sdílení všech darů. K vděčnosti, která se projevuje zájmem o druhé, o potřebné. Nikdo mezi nimi netrpí nouzí. Funguje to samo od sebe. Nikdo nikoho nenutí, nikomu se neznárodňuje. Každý dá co může – a ono to stačí pro všechny. Krátce vyjádřeno: milost – svoboda – radost – vděčnost. To je to nejlepší, co církev dostala do vínku. Z toho žije a tím vyzařuje navenek. A Boží požehnání, o němž jsme mluvili před týdnem, se projevuje tím, že jim Pán Bůh propůjčuje něco z toho, kým je On sám – něco ze své velikosti. Ve 33. verši čteme, že VELKÁ moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala VELIKÁ milost. Řecký text v obou případech používá slovo mega. Pak v dalších kapitolách nacházíme další čtyři mega o prvotní církvi: je tam velká bázeň (v 5. kapitole), ale i velké pronásledování (v kapitole 8.), pak přeci jen velká radost (kapitoly 8. a 15.) a velké množství těch, kdo uvěřili. (kapitola 11.)
Po těchto událostech, po oněch krásných zkušenostech způsobených vlivem Ducha svatého, který rodí v lidech štědrost, solidaritu a lásku – přichází velké pronásledování. A čteme, že se „všichni kromě apoštolů rozprchli po Judsku a Samařsku“. Ale také, že „ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli“. Tímhle způsobem se začalo realizovat slovo Ježíše: „Budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8) A to, co nám dnes připadá jako skoro až komunistický postup – jak jsme si však řekli: z popudu srdce, nikoliv z donucení – ono prodávání majetků se de facto stalo ochranou investic oněch prvních křesťanů; pak měli z čeho žít v cizině. Když začalo pronásledování, pak by už nic prodat nemohli ani nestihli. Proto v tom můžeme vidět úžasný zásah Boží prozřetelnosti, Jeho moudrosti a vedení. Pán Bůh tímto připravil své věrné na události, které později následovaly: velké pronásledování jeruzalémské církve a rozptýlení do všech stran, obklíčení a dobytí Jeruzaléma Římany roku 70, a pak srovnání města se zemí.
Na náš úsek pak navazuje 5. kapitola o Ananiášovi a Safiře. Štědrost Josesa Barnabáše, o níž čteme v našem úseku, se tímto stává pozoruhodným protikladem vůči pokrytectví Ananiáše a Safiry. Manželé, kteří se naoko tváří, jako že také dávají všechno co mají, že se všeho vzdávají – pro jistotu si něco ulijí stranou. Snad kdyby to s tím Kristem nevyšlo. Přetvářka, dvojí život. Jenže nic jiného v dějinách církev neznevěrohodnilo víc, než právě ta dvojí tvář – dvojí metr, hlásaná morálka a žitá touha po moci. Kázat vodu a přitom pít víno. Asi důvodem, proč se Ananiáš se Safirou takhle přetvařovali, bylo, že dávali jakoby z donucení. Tak to asi chápali. Udělat něco navenek, pro lidí; vždyť je tak důležité, co si o mně pomyslí ti druzí. Ale zrovna to je obrovské překroucení evangelia – radostné a osvobodivé zvěsti. Už to není vděčné a spontánní přijetí milosti – už se tu počítá, kolik a jestli to něco vynese. Člověku se nechce, ale přece jen je potřeba zachovat alespoň zdání; vždyť co by tomu řekli lidi. Církev v křeči – bez radosti a svobody. Církev, která nejedná z radostného a osvobozeného srdce, ale z jakési zvykovosti, nutnosti, z povinnosti. I tak někdy působíme na své okolí.
Ananiáš se Safirou nepochopili: nikdo je přeci nenutil. Mohli si všechno nechat, mohli dát jen část. Mohli říct, že nemají dost odvahy všechno opustit – na tom by nebylo nic špatného. Společenství církve je přeci i od toho, aby neslo a pomáhalo těm, kteří si ještě nejsou svou vírou pevní v kramflecích. Ale to se dá jen tehdy, když má člověk odvahu svoji slabost vyznat. I to patří k té křesťanské svobodě, že se nemusíme tvářit jako nějací suveréni, kteří všechno zvládají. Nemusíme lhát sami sobě – a potažmo i Bohu.
Máme tedy před sebou dva příběhy – jeden nás může varovat a druhý inspirovat. Věřící byli jedné mysli, všechno měli společné, nikdo netrpěl nouzí. Není to návod, natož povinnost. Není to něco, k čemu se musíme nutit a zoufat nad tím, že to nedokážeme. Ono to totiž přijde samo: když nám v plné síle zazní evangelium, tak se nám najednou otevře srdce a budeme umět projevit vděčnost za milost, které se nám dostává. Je mnoho způsobů, jak mít všechny věci společné, to znamená umět se podělit o to, co nám bylo darováno. A nemusí jít jen o materiální věci. Mějme otevřené oči a srdce, abychom nepropásli chvíli, kdy to přijde.
Nejnovější komentáře