1M 2,4b-9.15
V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.
Sestry a bratři, když se podíváme na úvodní kapitoly knihy Genesis, setkáváme se se dvěma pohledy na stvoření. Ten první, v první kapitole, ukazuje Boha jako vesmírného architekta. Promlouvá do temnoty a slovem tvoří galaxie, oceány a život. Člověk je tam vrcholem stvoření, stvořený k Božímu obrazu.
Dnes čtený text z druhé kapitoly nám však nabízí úplně jinou perspektivu. Je to pohled zblízka. Bůh zde nevystupuje jako vzdálený panovník, ale jako hrnčíř, který si špiní ruce od hlíny, a jako zahradník, který s láskou sází stromy. Tento text nám odhaluje zásadní pravdy o tom, kdo jsme, kam patříme a jaký je hluboký smysl naší každodenní existence.
První silný obraz nacházíme ve verši 7: „I utvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl v jeho chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ V hebrejském textu je zde nádherná slovní hříčka. Člověk se řekne adam a půda či země se řekne adama. Člověk je „zeměplaz“ nebo „hlíňák“. Jsme stvořeni z prachu. To je nesmírně uzemňující pravda. Připomíná nám to naši křehkost, naši smrtelnost, naši závislost na materiálním světě. Jsme zkrátka z téže látky jako stromy, skály a zvířata.
Jenže příběh zde nekončí. Do tohoto prachu, do této beztvaré hlíny, se sklání sám Bůh. Tváří v tvář. A vdechuje do člověka svůj vlastní dech (nišmat chajim). Teprve s Božím dechem v plicích se stáváme živými bytostmi.
Tento obraz nese hluboké poselství: Bez Boha jsme jen obyčejný prach. Naše hodnota, naše důstojnost a náš život nevyvěrají z nás samotných, z našeho výkonu nebo statusu, ale z toho, že v sobě nosíme Boží dech. Kdykoli vydechujeme a nadechujeme se, přijímáme dar od Stvořitele. Každý člověk, kterého potkáte, v sobě nosí tuto posvátnou jiskru. Zkuste se takto dívat na lidí kolem sebe…
A hned další krásná věc: Bůh nenechává člověka na pusté zemi. Text říká, že Hospodin vysadil zahradu v Edenu na východě. Slovo eden znamená v překladu „rozkoš“ nebo „potěšení“. Zahrada je místem bezpečí, krásy a hojnosti. Rostou v ní stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu.
Bůh lidem připravil domov, který není jen funkční, ale je krásný. Bůh má radost z krásy. Uprostřed zahrady navíc teče řeka, která se dělí do čtyř proudů a přináší život celému známému světu.
A všimněme si také, že uprostřed zahrady stojí dva specifické stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého. Život v Edenu nebyl životem bez hranic. Byl to život v plné svobodě, která byla chráněna vztahem důvěry vůči Bohu. Zahrada představuje ideální stav světa – svět, kde vládne harmonie mezi Bohem, člověkem a stvořením.
Dostáváme se k patnáctému verši, který v sobě nese klíč k celému lidskému bytí: „Hospodin Bůh vzal člověka a usadil ho v zahradě v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Často žijeme v hlubokém omylu. Máme pocit, že práce je důsledkem hříchu a prokletí. Myslíme si, že ideální stav – nebe – bude nekonečné nicnedělání na obláčku. Ale zde vidíme, že člověk má práci ještě předtím, než do světa vstoupil hřích! Práce a aktivita nejsou trestem za pád člověka. Práce je výsada! Je to dar lidské důstojnosti, součást Božího dobrého řádu. Být člověkem znamená mít úkol.
Hebrejská slova použitá pro „obdělávat“ a „střežit“ jsou šamad a šamar. To první doslova znamená „sloužit“ nebo „pracovat pro někoho“. Člověk nemá zemi vykořisťovat, ale má jí sloužit. Má rozvíjet její potenciál. Druhé, šamar znamená „střežit“, „hlídat“, „opatrovat“ – jako když pastýř hlídá své stádce. Řeknete: v pořádku, tomu rozumíme, hezky řečeno o práci. Ale – teď třešnička na dortu – tato dvě slova se na jiných místech Starého zákona používají pro službu kněží v chrámu. Tento text nám tedy jasně říká, že zahrada Eden byla vlastně prvním Božím chrámem a člověk v ní byl ustanoven jako kněz. Naše práce má od počátku posvátný charakter.
Zde se dotýkáme samotného jádra evangelické spirituality a etosu práce. V dějinách církve se dlouho táhl zhoubný předsudek, že ta skutečně duchovní, svatá práce se děje jen za zdmi klášterů nebo u oltářů a kazatelen. Že kněz nebo mnich slouží Bohu, zatímco rolník, švec nebo matka rodiny dělají jen jakousi podřadnou, světskou činnost.
Dr. Martin Luther tento omyl radikálně odmítl. Přišel s revolučním biblickým pohledem na lidské povolání – německy Beruf, což má v sobě kořen rufen (volat). Luther zdůrazňoval, že Bůh nás nevolá jen k církevním obřadům, ale volá nás skrze naše konkrétní civilní profese. Bůh sám zahaluje svou přítomnost do naší každodenní práce.
Luther s oblibou říkal, že když dojička dojí krávu, když oráč vede pluh, nebo když matka přebaluje dítě, dělají stejně svatou věc, jako když se biskup modlí v katedrále. Dokonce napsal, že skrze práci pekaře, krejčího či lékaře Bůh sám krmí, šatí a uzdravuje tento svět. Práce jsou „larvae Dei“ – Boží masky. Za naší všední činností se skrývá sám Hospodin. Dovolte, že to trošku rozvedu.
Přímé setkání s absolutní Boží slávou a mocí by hříšného člověka okamžitě zahubilo, a proto se Bůh před námi záměrně schovává za naprosto běžné, pozemské věci, které fungují jako ochranný štít i prostředek Boží blízkosti. Místo toho, aby zůstával vzdálený kdesi v nebesích, přichází k lidem tak blízko, že se ho mohou dotýkat, slyšet ho a vnímat v každodenním životě, přičemž tato skrytost zároveň zkouší lidskou víru, která se musí naučit vidět dál než za pouhý vnější, často slabý povrch věcí.
Tento princip Božích masek Luther viděl ve třech hlavních oblastech lidské existence, z nichž první představují každodenní lidská povolání a role. Rodiče, učitelé, lékaři, řemeslníci, rolníci nebo vládci jsou ve skutečnosti Božími maskami, protože když nás krmí pekař, léčí doktor nebo chrání voják, je to sám Bůh, kdo skrze jejich lidské ruce a službu udržuje svět v chodu a pečuje o své stvoření. Druhou zásadní rovinou jsou církevní svátosti a kázané Slovo, kde Bůh používá obyčejnou vodu při křtu, chléb a víno při večeři Páně nebo lidský hlas kazatele, aby skrze tyto hmotné elementy předával lidem svou neviditelnou milost a odpuštění hříchů. Tou vůbec nejvýznamnější a nejhlubší maskou je pak samotné lidství Ježíše Krista, v němž všemohoucí Bůh zahalil svou božskou podstatu do slabého, smrtelného těla a skryl svou moc na potupném kříži, aby se k němu lidé mohli přiblížit s naprostou důvěrou a láskou, a nemuseli se třást strachem před Božím soudem.
Boží přítomnost tedy posvěcuje každodenní život člověka. Náš pracovní stůl, náš ponk v dílně, naše kuchyňská linka nebo klávesnice počítače – to všechno je oltář. Naše všední povinnosti, prováděné věrně a s láskou, se stávají bohoslužbou a přímou službou Nejvyššímu. Nepracujeme jen pro pozemského šéfa nebo pro výplatu. Pracujeme pro Krále králů.
Drazí moji, vidíme jak tento starobylý obraz z Genesis k nám promlouvá s tichou, ale hlubokou naléhavostí i dnes. Žijeme v době ekologických krizí, kdy lidstvo zapomnělo na úkol „střežit“ a zaměnilo ho za bezohledné vykořisťování. Zároveň však žijeme v hluboké krizi identity a smyslu. Lidé ráno vstávají k úkolům, které je unavují, večer uléhají s pocitem prázdnoty a v koloběhu všedních povinností snadno uvěří tomu, že jsou jen kolečka v soukolí světa, odsouzená k lopotě a přežívání. Práce se jim pak stává břemenem a jejich domov i vztahy odcizenou krajinou.
Evangelium, dobrá zpráva dnešního textu, však spočívá v tom, že Bůh se k nám v této naší únavě a křehkosti sklání. Nečeká, až budeme dokonalí, až podáme stoprocentní výkon nebo až se sami vlastními silami vnitřně proměníme. On přichází za námi, do naší reality, do prachu našich všedních dnů.
Tato Boží blízkost se v plnosti stala tělem v Ježíši Kristu. On, Boží Syn, přijal náš prach. Narodil se do chudoby, žil obyčejný lidský život, pracoval rukama jako tesař a dobře znal únavu z horka i lidského nepochopení. Prošel věrně lidskou lopotou, sestoupil do hlubin našeho utrpení na kříži a pak vstal z mrtvých, aby obnovil to, co jsme vlastní vinou ztratili: bezprostřední společenství s Otcem. V Kristu nám Bůh odpouští, přijímá nás a znovu do nás vdechuje svůj oživující Dech – Ducha svatého.
Víra v Krista není dalším úkolem na našem seznamu povinností. Je to dar, ve kterém smíme spočinout. Je to úleva, že naše hodnota nestojí na tom, co všechno dokážeme vybudovat nebo jak úspěšní budeme v očích světa. Naše hodnota je v tom, že jsme milováni.
Když se podíváme na svůj život skrze Kristovu milost, naše každodennost se začne proměňovat zevnitř. Nemění se nutně naše profese nebo množství úkolů, ale mění se naše srdce. Naše pracoviště, naše domácnost, místa, kde se staráme o blízké – to vše se ve světle evangelia stává tou zahradou, kterou nám Bůh s důvěrou svěřil. Každý drobný úklid, každý odeslaný e-mail, každé tiché slovo trpělivosti k unavenému kolegovi či dítěti už není jen marnou lopotou. Je to prostor, kde smíme odrážet Boží lásku. Je to bohoslužba všedního dne.
Kéž v nastávajícím týdnu nezapomínáme, že nejsme na světě sami pro sebe. Smíme žít z Božího dechu, odpočívat v Jeho milosti a s vděčností přijímat každodenní práci jako vznešenou výsadu – jako dar, skrze který Bůh potěšuje a drží tento svět.
Nejnovější komentáře