Láska, která vede na kříž

1K 13,1-13

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Drazí moji, když postavíme vedle sebe texty dnešních čtení, uvidíme jak se kontrastně doplňují. Co mají společného láska a kříž? Láska a bolest, oběť, smrt? Kristus na kříži skloubil obojí. Pokud chce láska zahrnout veškeré světové dění, neprochází se růžovou zahradou. Pokud se láska chce vyrovnat s bolestí, se smrtí, s válkou, s propastnými sociálními rozdíly, s ekonomickými či ekologickými krizemi, s uprchlickými krizemi a Bůh ví, s čím ještě; pokud se láska dokáže vystavit tváří v tvář zlu, pak nás nespasí přenesením do iluzorní oázy, odtržené od reality.

My bychom chtěli už dnes s Ježíšem večeřet v nebeském království bezstarostně a bezbolestně. A proto bychom chtěli spolu s Petrem konejšivě Ježíše zmanipulovat: Pane, to se ti přece nemůže stát. Alespoň dnes už ne. Tvá láska se přece musí prosadit i nějakou prosluněnější, elegantnější a přitažlivější cestou než skrze pohanění a popraviště. Kristus ovšem i nejskalnějšího Petra tvrdě vykazuje do patřičných mezí: „Z cesty satane, jdi za mne, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Smýšlení z Boha, k tomu se člověk ne vždy vzmůže. Paralyzuje nás, že cesta i našeho života vede středem smrti. Až někdy takto znepokojeni úplně přeslechneme, že smrtí cesta jde ke vzkříšení.

Anebo zase někdy přicházíme s křížkem bez Krista: Oslňovali bychom davy andělskou krasořečí, měli víru tak fanatickou, až by hory odhazovala do oceánu levou zadní, dokonce bychom se sami nechali upálit z jakési horlivosti. Bez lásky ovšem zbývá jenom smrt samotná. Oběti bez lásky nevedou k ničemu. Krista nemotivovala touha stát se supermágem, superfanatikem či supermanem. Mnohem více jej jistě rozradostňovalo, že kolem sebe sjednotil alespoň hlouček lidí, kteří si byli schopni alespoň chvílemi pohledět do očí – a mít se rádi – až za hrob nakonec. A před koncem, aby je sjednotil – aby nás sjednotil – láme mezi nás své tělo. (Nezlámali sice jeho kosti, jak je psáno; snad ve smyslu, že nezlomili jeho podstatu?) Vydává se nám, dělí se pro nás. Skutečně má z čeho rozdávat – a skutečně má oč přijít, když bere na sebe riziko, že přijde o vše.

Když se na jedné konferenci ptali jednoho z největších teologů, Karla Bartha, aby shrnul svoji teologii, tisíce stran, které popsal, vyřkl větu jedné dětské písně: „Má Pán Ježíš, má mě rád“. Novinářům se to zdálo lehce slabomyslné, od tak velkého myslitele čekali víc – jenže v jeho jednoduché odpovědi se skrývala genialita. Láska se projevila tím, že Bůh pro mne v Kristu obětoval všechno. A na tuto cestu i nás zve. Tedy – na cestu kříže? Opět zdůrazním: Nepřeslechněme, že smrtí jde tato cesta ke vzkříšení a životu. K věčnosti.

Pojďme se tedy podívat na text velepísně lásky. Pisatel nejdříve vyjmenovává několik oblastí, po kterých každý člověk touží a kvůli kterým se lidé někdy i berou – ostatně je to text, který je velmi často čten a citován u příležitosti sňatků, jak by ne. Vidíme tam schopnost mluvit, komunikovat, dále mít veliké poznání, porozumění, mít velikou víru, být schopen žít pro druhé, obětovat se… Toto jsou všechno nádherné věci. Zahrnují sociální dovednosti, intelektuální schopnosti, náboženskou vyzrálost. Pisatel tohoto textu vykreslí tyto vlastnosti, aby je v podstatě jednou větou spláchl slovy, bez lásky toto vše nic neznamená, bez lásky jsou tyto věci k ničemu. Pokud nemáš lásku, je ti to asi jako kdybys měl hodně peněz, které každý den prohraješ v ruletě. K čemu žít s inteligentním, komunikativním, obětavým, chytrým a věřícím člověkem, který nemá lásku, který tě nemá rád?

Jenže co je to láska? Jak se projevuje? Jak má vypadat? Láska je trpělivá – ne nadarmo má české slovo trpělivost společný základ se slovem trpět. Anglicky se trpělivost řekne patience a základ tohoto slova je v latinském passio, což znamená utrpení. A jsme u toho, proč čteme tento text v předpašijním období. Trpělivost znamená, že nás Bůh má rád takové, jací jsme i když to pro něj znamená utrpení. Chce je na sebe vzít, protože naše smýšlení je pořád satanské, deformované, pokřivené – a takový (v uvozovkách) „partner“ bude jen ranit. A pokud nás Bůh chce jednou mít u sebe, pak by nás jeho spravedlnost, dokonalost a svatost spálila. Proto naší pokřivenost, hřích a v jeho důsledku smrt bere raději na sebe…

A pak čteme o laskavosti – kdy se projevuje laskavost? Mimo jiné tehdy, když mi někdo sděluje něco, co bych možná ani moc nechtěl slyšet. Jenže on mi to sděluje laskavě. Tedy v původním slova smyslu s láskou. Laskavost mimo jiné znamená schopnost komunikovat hezky o věcech, které jsou někdy těžké, znamená s druhým jednat s ohledem na něj, na jeho potřeby.

Láska nepočítá křivdy. Pocit křivdy je propojen s odpuštěním. Odpuštění je základním stavebním kamenem každého mezilidského vztahu – a když myslíme na relaci, kterou Bůh chce mít se mnou, hříšným člověkem, musí být základem odpuštění. Jenže toto odpuštění je nejdráž zaplaceno. Abychom tomuto slůvku líp porozuměli, můžeme si uvědomit co ještě znamená: může třebas znamenat i odpuštění z hráze, když je hodně vody a když hrozí, že hráz praskne. Když se díváme na vztahy, potom vztah bez odpuštění může připomínat právě takovou hráz. Staré křivdy se nezahojují, narůstá tlak třeba v pocitu křivdy a potom to někdy praskne. Aby se tak nestalo, je na hrázích odpusť. Aby se tak nestalo ve vztahu, je třeba říci: Odpusť. Udělat tlustou čáru – jenže to není zadarmo. Hodně to stojí. Avšak tam kde funguje odpuštění, je vždy otevřená cesta vpřed.

Skrze dnešní texty můžeme zahlédnou do Božího srdce. Chce nás mít při sobě, má to však s námi velmi těžké. Slyšeli jsme již ono přesmutné „Nenávidím vaše svátky, … ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění“, k čemu je toto vše, když jste stále mimo, když tam není láska, když jste tak sobečtí, točíte se jen kolem vlastní osy, jak jsme viděli v pátek na setkání mladých na jednom animovaném filmíku. Sebestřednost – jsme formováni na obraz toho, koho posloucháme. Koho poslechli Adam z Evou, když jim slíbil, že budou vše vědět jako Bůh. Opak je pravdou. Vidíme střípky zrcadla lidství roztříštěné na kousíčky mezi mnoho rozdělených stran. Rozbité i v nás rozpolcených. Tváře druhých jsou neustávajícími lekcemi lásky, která je trpělivá, laskavá, nezávidí, která se nevychloubá, není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Lásky, jež ať se děje cokoliv, vydrží, věří, má naději, vytrvá. Ani z nejhlubších temnot, tváří v tvář tomu nejpekelnějším, čeho jsou lidé schopni, neztrácí Kristus sílu volat: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Kéž i v nás skutečně přichází ke slovu.

Pavel píše, že nyní poznáváme částečně – řecky řečeno na základě části, na základě kousku. Nedovedeme ještě zdaleka dohlížet, jak se skloubily láska a kříž, láska a smrt. Nedovedeme ještě zřetelně dohlédnout, jak lze bytostně propojit a scelit nás lidi, tak různorodé. Vnímáme někdy už na chvíli, jak se dva neb tři užuž doplní, jak se dva světy užuž potkají, jak se dvě civilizace užuž láskyplně prolnou. Ale vidíme je ještě jen rozbité na střepy – uprostřed našeho světa stále cosi tak bolestně chybí. Zeje tu prázdný hrob, a Vzkříšenému jsme se ještě nedokázali se vším všudy poddat…

Nedovedeme ještě naplno pochopit život tak Božího člověka Ježíše Krista – pochopit smysl toho, co znamená být člověkem. Neznáme pořádně sami sebe, své vlastní možnosti, natožpak druhé lidi a jejich možnosti. Nehledíme si tváří v tvář. Přesto se můžeme nechat vést nebeským protiproudem směřování současného zanikajícího světa. Můžeme znovu přijímat sjednocení také při Večeři Páně.

„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ On je láska – ten, který se za nás obětoval. V něm je láska. Jen tato jeho láska mne může dovést tam, kde „uzřím tváří v tvář … [a] poznám plně, jako Bůh zná mne“. Řekl bych: poznání, bez dovětku „dobra i zla“, jako v případě onoho kdysi vytouženého ovoce…

Kéž v tomto duchu najdeme inspiraci i pro letošní půst. Ode všeho, co nás nepřibližuje k ryzí lásce, se můžeme v postním období oprošťovat. Ode všeho, co směřuje naše myšlenky jinam než k takové ryzí lásce, si můžeme v postním období odpočinout… Vše, co nepatří lásce, co nepatří jemu – Kristu – z nás může nakonec samovolně odpadnout.