Za 9,9.10

Wesel się bardzo, córko syjońska! Wykrzykuj, córko jeruzalemska! Oto twój król przychodzi do ciebie, sprawiedliwy on i zwycięski, łagodny i jedzie na ośle, na oślęciu, źrebięciu oślicy. I zniszczy wozy wojenne z Efraima i rumaki z Jeruzalemu, a łuki wojenne będą połamane. I ogłosi pokój narodom, a jego władza będzie od morza do morza i od Eufratu aż po krańce ziemi.

Milé sestry a bratři v Pánu Ježíši Kristu, přečtený text o tom, že do Jeruzaléma přichází Král na oslátku, bychom více očekávali na jaře, před Velikonocemi, jmenovitě na Květnou neděli. Jenže o slavném příchodu někoho tak vzácného, který přichází mezi nás lidi, máme mluvit i dnes. O tomto spravedlivém a pokorném Králi se mluvilo i za proroka Zachariáše. A tak mimochodem si zde můžeme připomenout, že Advent byl původně také 40denním obdobím ztišení, půstu a přípravy katechumenů ke křtům, které se konaly na svátek připomínající Kristovo narození, vtělení, zjevení světu. Křesťané východní tradice dodnes slaví Vánoce 7. ledna – tedy Štědrý večer u nich připadá na 6. ledna – dle staršího juliánského kalendáře. Když pak byl zaveden kalendář gregoriánský, Vánoce se ocitly v dřívějším termínu a začátek Adventu zůstal tam, kde byl, proto má pouze čtyři neděle a to 40denní postní období v něm nevidíme. Když si to spočítáte do 6. ledna, pak vše bude OK. Bratří pravoslavní a řeckokatolíci začínají toto období ještě o něco dříve, na den apoštola Filipa, proto také toto období bývá nazýváno Filipovským půstem.

Ale toto byla jen odbočka, vraťme se k textu ze Zachariáše. Abychom se mohli lépe vžít do jeho děje, můžeme si předtím odvyprávět pohádku. Řeknete: Co to zas vymýšlí ten náš pastor?! Našel jsem na internetu tento příběh, který ve své podstatě není žádná pohádka, nýbrž vyprávění přibližující kontext toho, o čem píše prorok. Poslechněte.

Jednou žil mocný a moudrý král, který měl krásnou dcerku. Tu nadevše miloval, staral se o ni a trpělivě ji vychovával. Když dcerka vyrostla, začala se vzpírat svému otci a chtěla žít po svém. Ze strany otce – krále přišlo napomínaní a varovaní: Tam nechoď, na ty si dej pozor, to ti může uškodit! A také nezapomeň, čí jsi skutečně dcera. Mnohokrát jí tahal z nejrůznějších problémů a průšvihů. Ona si však nedala říct, neposlouchala rady svého otce. Až jednou přisel den, kdy se jí zmocnil jeden krutý král a odvedl ji daleko do svého království. Zničil její krajinu a zbořil její chrám. V cizí krajině si připadala opuštěná a zavržená. Skoro zapomněla, čí je dcera a co znamená svoboda. Pomalu zapomínala na ten zaslíbený domov. Uvědomila si, že to všechno je její vinou, že neposlouchala svého otce a byla nevěrná. Naděje na návrat do své rodné země pomalu vyhasínala. Už poznáváte tento příběh?

Najednou však se tato princezna v exilu doslechla slibné a nadějné zprávy: Její otec – král se chystá přijít pro ni! On ji přivede zpátky a vybuduje nový chrám v Jeruzalémě. A bude jím opět dobře. Zase budou spolu, jako otec a dcera. A skutečně se to stalo. Po mnoha letech si král pro svou nehodnou dceru přišel a vysvobodil ji ze smutku a ponížení.

Ptáme se: Co je na pozadí Zachariášova proroctví? Kdybychom žili v době Zachariáše, který mluví o radosti a o propuknutí hlaholu, snad bychom vytáhli tu nejlepší láhev šampaňského, kterou jsme si šetřili, protože nadešel ten pravý čas. Náš Král přišel! Narodil se jako dítě – tomu snad věříme. Náš Král přijde! Jeho sláva a spravedlnost se objeví – toto snad očekáváme. Jenže ten Král nejenom přišel a přijde, ale on také přichází! Den, co den, se svou milosti pro nás. A ta milost působí 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. A Vánoce nám to ještě každým rokem zdůrazňují…

Izraelité, kterým byla tato správa určena, že nějaký král přijde, byli dost zmateni. Král, jo, opravdu? Zachariáši, zapomněl si, kdo jsme a kde jsme? Jsme přeci v cizí zemi, tady je králem Dárius a mluvit o nějakém jiném králi je poněkud hloupé. Zachariášovo proroctví totiž zaznělo, když byli Izraelci v babylonském zajetí.

A co my dnes slyšíme z tohoto proroctví? Co znamená pro nás? Přece nejsme v otroctví, nejsme pronásledovaní… Sice jsme toho v posledních dnech tolik slyšeli o pronásledovaných sestrách a bratřích, i v našich podmínkách se díky nemoci a skutečnosti umírání mnoha našich známých necítíme úplně svobodní, ale… S tímto dávným proroctvím nás, křesťany, spojuje jedná věc – čekaní na Krále! A co nám přináší ten přicházející Král?

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ Tenhle ten verš předpovídá první příchod (dnes tomu říkáme: Vánoce). Jásej, křič, vesel se, protože je tu někdo významný, kdo přichází kvůli tobě. Někdo má o tebe zájem a chce ti nabídnout záchranu. Přichází Král, který je spravedlivý ve svém kralovaní. Není zkažený, jako mnoho světových vládců. Není to žádný silný pozemský dobyvatel. Je to Král, kterého předpověděli proroci, ten obsadí Davidův trůn a bude vládnout navždy. Král, jenž přichází, aby zachránil každého jednoho z nás.

On přináší, co my sami nemáme ani nekoupíme někde v obchodě. Ani nenajdeme pod stromečkem zabalené. On totiž vyprahlým dává občerstvení, unaveným odpočinutí, skleslým chuť do života. Těm, kdo ztrácejí víru, nese povzbuzení. Ten Král je darem. Přichází a nic ho nezastaví. Sám Bůh posílá Krále, aby přemohl zlo v tomto světe. Král, který přichází, a je obdařen spasením.

Zachariáš říká Izraeli, aby se radoval, protože Král přichází, ještě tu není, ale přijde. Příchod Mesiáše je nadějí pro Izraelský lid. Je nadějí i pro nás. Druhý přečtený verš předpovídá druhý příchod Pána Ježíše Krista: „Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země.“

První proroctví bylo naplněno, když Ježíš vešel do Jeruzaléma, aby vykonal své poslání. Jenže tolik lidí to v Izraeli nevidělo, protože očekávali krále se světskou silou, ne Krále, který přišel na oslátku vysvobodit svůj lid. Je to až neuvěřitelně šokující osvobození, které ten Král přináší tomuto světu.

Nyní již Král jednou přisel i odešel, jenže znovu přijde ve své slávě. A tak i my smíme žít dnes v naději a důvěře. Náš Král znovu přichází. Tak se radujte, radujte se uprostřed čehokoliv, čím procházíte. Radujte se, neboť náš Král se blíží, aby nám žehnal svobodou a mírem. Mesiáš nás znovu překvapí. Přinese milosrdenství a záchranu, vykoupení a propuštění. Charakter tohoto Krále je dobrý a nezklame nás. Jeho vláda bude dobrá a spravedlivá, a to je důvodem pro radost. Mesiášský Král přináší světlo do tmy, odpuštěni hříchu a jednotu svému lidu.

W księdze Izajasza czytamy: „Kto od dawien dawna to przepowiedział, kto od dawien dawna zwiastował? Czy nie Ja, Pan, poza którym nie ma Boga? Oprócz mnie nie ma żadnego boga sprawiedliwego i wybawiciela. Do mnie się zwróćcie, wszystkie krańce ziemi, abyście były zbawione, bo Ja jestem Bogiem i nie ma innego. Przysiągłem na siebie, z moich ust wyszła prawda, słowo niezmienne, że przede mną będzie się zginać wszelkie kolano, będzie przysięgał wszelki język, mówiąc: Jedynie w Panu jest zbawienie i moc, do niego przyjdą ze wstydem wszyscy, którzy się na niego gniewali. Lecz wszelkie potomstwo Izraela uzyska w Panu zbawienie i chlubić się nim będzie (Iz 45,21-25).

Ten Król przyszedł w ciszy i pokorze, ale podczas Jego powtórnego przyjścia będzie inaczej: uzna Go każdy, nawet ten, kto kpił z Jego przyjścia (jak żeśmy o tym mówili przed tygodniem), także ten, kto niedowierzał czy ten, kto się Jego przyjścia kompletnie nie spodziewał. Widzicie, mamy teraz taki dziwny czas, który nieco odwraca naszą perspektywę, przynajmniej miałby odwrócić i skłonić nas do tego, żebyśmy od tych wszystkich zewnętrznych aspektów Adwentu i Świąt Bożego Narodzenia skłonili się do istoty tego okresu. Może trochę tak, jak gdyby nam sam Solenizant chciał powiedzieć, że dla Niego nie jest aż tak ważne zewnętrzne świętowanie urodzin z tłumem gości, masą prezentów, fajerwerkami i specjalnie przygotowanymi stołami uginającymi się od jedzenia – że dla Niego jest ważne, żebyśmy chcieli pobyć z Nim, a nie z podarunkami, z Nim pospędzać czas, zwyczajnie pogadać, pocieszyć się tym, że jako rodzina jesteśmy u Niego na urodzinach. Bo On chce nam powiedzieć coś ważnego, chce nam dać najlepszy prezent – to On go nam przynosi, nie na odwrót – chce dać nam siebie. A my jak ci prości pasterze z pól betlejemskich też możemy przynieść w najprostszy i najbardziej naturalny sposób jako prezent dla Niego – sami siebie, nasze podziękowanie i naszą obecność.

A równoczesnie On chce nam też przypomnieć, że wszystko dla nas uczynił i dlatego możemy czekać na dzień, w którym znajdziemy się w chwale razem z Nim, kiedy wszystko to, co nas tu na ziemi ograniczało i nam tak bardzo ciążyło, przeminie. Nie wiem, kiedy można to sobie lepiej uświadomić niż w okresie pandemii albo jakiegokolwiek innego nieszczęścia czy kataklizmu dotykającego ludzkość? Kiedy skuteczniej uświadomić sobie naszą skończoność niż wówczas, gdy musimy żegnać ludzi z otoczenia, i to nieraz w sile wieku? To już nawet to nas nie obudzi? Nie przestaniemy chować głowy w piasek i udawać, że skoro ja nie widzę, to mnie też nie widać? Nie chcę teraz grzmieć i napominać kogokolwiek, jedynie sam siebie. I dlatego proszę: nie zmarnujmy, ty i ja, tego czasu pandemii, w którym Pan chce nas czegoś nauczyć, tego okresu Adwentu i może nieco innych świąt. Nie straćmy tych chwil, które moglibyśmy spędzić ze swoim Panem i razem z ludźmi, którzy są w naszym najbliższym otoczeniu, a może całe lata na nas czekają…

(Chwila ciszy.)

Na zakończenie się mówi „Amen”, tak? No to tak.

jak

jak

Leave a Reply