Ef 5,19-20
Mówcie do siebie psalmami, hymnami i natchnionymi pieśniami. Śpiewajcie i grajcie waszym sercem Panu. Zawsze dziękujcie za wszystko Bogu i Ojcu w imię naszego Pana Jezusa Chrystusa.
Sestry a bratři, máme dnes nejen neděli Cantate, ale i 3. den měsíce května. V Polsku je to velký státní svátek, který se pojí s určitým symbolem, na nějž jsme my Poláci velmi hrdí: takzvanou Ústavou 3. května – Konstytucją 3 maja. Proto si to dovoluji říci česky, aby nebylo, že jsou tato slova určena jen pro ty, kdo polštinu dobře ovládají. Navíc, minulé bohoslužby byly polské a ty další zase budou v polštině, a když ty předminulé byly české, měli jsme polského kazatele – tak tedy dnes něco pro zdravou rovnováhu.
Ústava je základní zákon státu s nejvyšší právní silou, který definuje podobu státu, rozdělení moci a zaručuje základní lidská práva a svobody. Žádný zákon nesmí být v rozporu s ústavou. Ústava určuje, jak fungují jednotlivé složky státního uspořádání. Za nejstarší psanou ústavu na světě je považována ústava Spojených států amerických, která byla přijata 17. září 1787.
Druhá na světě byla přijata v Polsku dne 3. května 1791. Jednalo se zároveň o první takový případ moderní ústavy v Evropě. Tento klíčový dokument modernizoval dosavadní monarchii, zrušil zásadu liberum veto („Wolne: Nie pozwalam,“ kterým do té doby šlo zmařit schválení prakticky čehokoliv) a rozdělil moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní, s cílem modernizovat stát a zachovat jeho svrchovanost. Teda – všechny ty nejdůležitější principy, které v demokracii platí dodnes. Ústava regulovala právní řád Polsko-litevské unie, snažila se implementovat účinnější způsob vlády, zavedla politickou rovnost mezi občany a i ty nejubožejší rolníky postavila pod ochranu vlády. Také otázka rovných práv pro různá vyznání zde nebyla nedůležitá. Bohužel, Květnová ústava byla v platnosti méně než 19 měsíců. Následující druhé a třetí dělení Polska poté ukončilo polskou suverénní existenci až do konce první světové války v roce 1918.
A proto v souvislosti s tématem neděle si dovolím vyjádřit myšlenku, že takovýto právní základ státu je skutečným důvodem k chvalozpěvu, a vůbec zpěvu před Bohem dle biblického chápání. V této tradici hudba totiž nebyla považována za umění v našem slova smyslu, ale měla přímo nadpřirozený původ. Měla své určení, nebyla sama pro sebe. Byla připomínkou v důležitých okamžicích života společnosti, s kým bychom jako jednotky i jako národ měli počítat – totiž s Hospodinem Bohem. Ostatně jsme měli ukázku tohoto chápání hudby v dnešním prvním textu čteném od oltáře. Dnes bychom řekli: nejvyšší státníci, členové obou komor parlamentu, za přítomnosti krále, vytahují korunovací klenoty a všichni zpívají a hrají Bohu, čímž dávají výraz toho, jak moc s Ním celý národ počítá.
Hudba, jakožto příjemná Bohu, sloužila jak k chvále Boží, tak k oslavě všeho živého. A nejen ke chvalozpěvu. Ve 4. knize Mojžíšově se například psalo: „Až potom ve své zemi vytáhnete do boje proti protivníku, který vás bude sužovat, a trubkami budete ryčně troubit, připomenete se Hospodinu, svému Bohu, a budete osvobozeni od svých nepřátel. Na trubky budete troubit v den své radosti, o slavnostech, při novoluní, při svých zápalných obětech nebo svých hodech oběti pokojné, aby vás připomínaly vašemu Bohu.“ (4M 10,9.10) Slyšíte? Máme hrát a zpívat, abychom se Bohu připomněli. A zároveň, abychom sobě připomněli, kdo nás drží – a kdo nám naslouchá…
Je pravda, že když čteme evangelia a popisy života Božího Syna Ježíše Krista, nemáme dojem že by Ježíš byl kdovíjak zpěvavý. Nenajdeme jediné místo, kde by bylo řečeno, že zpíval, že si někde zanotoval, nebo že třeba na něco hrál. Je zato zmínka o tom, že po poslední večeři, těsně před odchodem do zahrady Getsemane, spolu s učedníky zazpívali chvalozpěv (Mt 26,30), tedy že se i Ježíš účastnil jakéhosi společného aneb chcete-li společenského zpěvu před Bohem. Samozřejmě i on vyrůstal ve zmíněné židovské tradici, kde měl zpěv své pevné místo a úlohu. Když jsme se o tom bavili ve středu v Horní Suché na biblické hodině, jedna ze sester, sečtělá v Písmu katolička, ihned dodala, že to přeci bylo těsně před jeho zatčením a utrpením, tedy před modlitbou v Getsemánské zahradě, v okamžiku kdy říkal: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Mk 14,34) A zpívá. Navzdory tomu. A možná právě proto. Pak jsme si připomněli apoštoly v prvním evropském městě, kde se lidé obraceli ke Kristu. Než se to stálo, apoštolové byli uvěznění a spoutání kvůli zvěsti o Kristu, a co dělají? Zpívají a chválí Boha…
Pak ještě paní Szwedová připomněla svého dědečka, který vždy, při každé příležitosti, zpíval písně k oslavě Spasitele. Notoval si při každé práci, nebo i když zrovna odpočíval. Vždycky s Pánem. Přestože o něm v zaměstnání říkali: „Głupi Wróbel“; tak se totiž jmenoval. Vzpomněl jsem si, jak na presbyterstvu bratr Leszek vyprávěl o jedné konzultaci s totálně nepřipravenou studentkou, kterou se pracně snažil navést na téma její práce a pomoci jí, jak mu pak kolegyně, která mimochodem slyšela z druhé kanceláře onen rozhovor, řekla: „Ty jsi ale dobrák!“ Dnes to je urážka. Jako „Głupi Wróbel“. Ale možná přeci na druhé straně to pro někoho bude důvod k zamyšlení, proč je někdo dobrák. Proč v srdci zpívá, i když život jde proti němu…
Apoštol Pavel dokonce píše: „Mluvte s sebou plni Ducha pomocí žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní – Rozmawiajcie z sobą przez psalmy i hymny, i pieśni duchowne, śpiewając i grając w sercu swoim Panu.“ V určitém rozpoložení je člověku dáno používat v nejen řeč, nýbrž i její melodicky formovanou podobu. A tak píseň a zpěv byly, a doposud jsou, jako slavnostní forma – slavnostní svou neobvyklostí – používány právě ve vztahu víry, ve vztahu k Bohu. Pavel dokonce přímo spojuje zpěv s plností Ducha, tedy s plností Boha v člověku. Bůh je tím, kdo obdarovává a uschopňuje člověka ke zpěvu a chválám. Zpěv je něčím přirozeným, Bohem daným. A tady skutečně platí: „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.“ (Jaromír Nohavica) Kde se zpívá k Boží oslavě, tam je život v Duchu svatém.
Zároveň tím Pavel upozorňuje na jinou podstatnou věc: Plnost Ducha v člověku nelze naordinovat, nařídit, vynutit. Plnost Ducha v člověku se koná až tehdy, kdy je v něm Bůh, kdy člověk má srdce nerozdělené. Znamená to tedy – a to se skoro bojím vyslovit – že pořádný, tj. radostný, smělý zpěv by pak mohl být až tehdy, kdy je pořádná víra v člověku? Něco na tom je. Je-li něco v nepořádku s vírou, pak se skoro nezpívá. Nemáme chuť vytahovat zpěvník, nebo jít tam, kde se hraje a zpívá.
Apoštol Pavel na to říká toto: „Plni Ducha zpívejte společně.“ A ještě dodal něco, co možná má co činit právě s naším pohledem víry a s tím kontextem ne vždy osudově příznivých okamžiků života; jak toho individuálního, tak i života společnosti: „Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu.“ Vždycky a za všecko. Tady je hodně o čem mluvit. Ne vždycky nám je přeci do zpěvu. Nedostatky, křivdy, zrady, ublížení, podvrhy, zlé vůle, pomluvy, lži, různé ztráty, pak horší zkušenosti jakožto nemoci, nespravedlnost, utrpení, války – vždyť nám toto vše dokáže nejen vzít notu ze rtů, ale vůbec chuť žít. A celkem logická se zdá být úvaha: Nebudu zpívat, není proč. Stejně to neumím. Ať zpívají ti, kterým je hej. Ať zpívají ti bohatší, těm přece musí být do skoku, když mají peníze; ať zpívají ti zdravější; ať zpívají ti, kdo mají práci a jistou perspektivu; ať zpívají všichni druzí, ti nemohou chápat, rozumět, proč právě můj život je ten nejvíce zkoušený… Takto uvažuje hodně lidi. Možná že takto uvažujeme i my sami. U všech druhých rozumíme, proč se ještě smějí, proč se ještě dovedou radovat, vysvětlujeme si to po svém, a to tak, abychom si omluvili své hořkosti, abychom svou lítost nad sebou nemuseli řešit, odstraňovat, abychom si ji živili tak dlouho, co to půjde. Do té doby nám samozřejmě nemůže být do zpěvu a do té doby nemůžeme vůbec děkovat Bohu, když k tomu nevidíme a možná nechceme vidět důvod.
Ale co když je tomu ještě jinak? A co když ti druzí, kteří zpívají a snaží se druhé strhnout, a co když ti druzí, kteří se stále ještě usmívají a snaží se držet si nadhled nad problémy a těžkostmi, a co když ti druzí, kteří sedí vedle v lavici a těší se na další píseň, aby jí mohli oslavovat Boha, co když ti druzí tak dělají proto, že jim je také všelijak, ale jejich víra je vede, aby vyzpívali svou hořkost? I hluboce věřící člověk prochází obdobími, kdy se zdá, jakoby Bůh mlčel, neodpovídal. Ostatně i to je obsaženo v žalmech, těch krásných písních Božího lidu. Třebas ve 44. Žalmu čteme: „Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Procitni a nezanevři na nás provždy! Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš?“ I taková píseň patří ke zpěvu víry. Volání díků i volání o pomoc.
Bratři a sestry, obrací-li dnešní neděle naši pozornost ke zpěvu, nemusíme to brát úkorně, když nám samotným zrovna není do zpěvu. Také jsou mnozí, kteří by chtěli zpívat a nemohou, neumí. Nanejvýš se přidají k ostatním. Výzva „zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce“ je pobídkou k tomu, jak se naladit, jaký zaujmout postoj. Máme přeci za co být vděční. A navíc zpěvem dáváme najevo, jak jsme navzájem propojeni. V Agendě Českobratrské církve evangelické je možno najít krásnou větu, která toto vyjadřuje: „Ve vzájemném naslouchání všichni směřují ke zpěvu jedněmi ústy“. Hezky řečeno, že ano.
Z apoštolské výzvy „zpívejte Pánu“ si tedy můžeme zaprvé uvědomit, že zpěv křesťanského shromáždění je důsledkem toho, jak Kristovo slovo proniká a podmaňuje posluchače. Skoro až by to chtělo říci: Nemůžeme nezpívat! Vždyť přeci Boží slovo je jako zasetá nota, která rozezvučí lidské nitro ke chvále, v jakémkoliv provedení; zpěv je projevem radosti víry. A zadruhé společný zpěv je způsob, jakým se Boží slovo a evangelium předává druhým. Kázání, jakkoliv důležité, se nezřídka brzy zapomene. Ale písně, které zpíváme, si v sobě neseme, ty v nás rezonují. Sami si je zpíváme a učíme je druhé. Zpěvem tak vyjadřujeme i předáváme svou víru. Zpěvem sobě i druhým připomínáme, kdo je naším Pánem. Vždyť dokud se zpívá, církev neumřela, ale naopak žije. Toto byla živá zkušenost Reformace a evangelium se v té době snadno šířilo mezi jinými i díky živým Lutherovým písním, které brzy zlidověly a staly se velmi populární. Dokonce, kdo neměl ani na to, aby si koupil některou z vydávaných tiskem, tedy mnohem levnějších než doposud, knih Bible, se mohl o Boží lásce k člověku dozvědět díky tehdejší populární hudbě. Navíc, je hudba skutečný Boží zázračný prostředek, jenž se dokáže dotknout hloubky našeho nitra i tam, kde pouhé hlásané nebo čtené slovo nic nezmůže.
Drazí moji, kdyby nás Kristovo vzkříšení nedonutilo zpívat Bohu píseň novou, píseň o našem vysvobození, pak bychom museli zpívat písně jiné. Písně, které nevidí nic z Božího nasazení pro nás, písně žalostné a ubrečené o bídě a nesmyslnosti života a světa, nebo písně nafoukané a domýšlivé, kterými se zamazává a překřikuje beznaděj i písně podlézavé a lživé. Ale jakožto Boží lid, lid Kristův, smíme zpívat o vítězství nad otroctvím, strachem, pýchou, nad mocnostmi a silami smrti. Smíme zpívat a oslavovat Hospodina, který pro nás zápasí, trpí i vítězí, stává se našim Zachráncem i Otcem, aby se stal Zachráncem a Otcem celého stvoření. Díky za takovou píseň.
Nejnovější komentáře