Již koncem týdne se můžete těšit na nové, březnové číslo časopisu Přítel-Przyjaciel s tématem: „Jsem luterán – co to znamená?“ (+BONUS: „Dokument k otázkám lidské identity, sexuality a rodiny“)

 

► „Tematowi naszej (ewangelicko-luterańskiej) tożsamości poświęcony jest niniejszy numer ‚Przyjaciela‘. Różni autorzy przyglądają się tej naszej ‚ewangelickości a. w.‘ z różnych stron. (…) W obliczu różnych trendów pojawiających się tu i tam, o tej naszej tożsamości mówi także artykuł o chrzcie niemowląt. Przeczytamy także tym razem coś o naszych luterańskich inspiracjach, o tym, na czym polega „śląskość” naszego ewangelicyzmu. Ale obok tych rozważań polecam artykuł, o który zwróciliśmy się do psycholożki. Warto poświęcić uwagę ciszy, ‚która leczy oraz inspiruje‘. Zwłaszcza w Czasie Pasyjnym. I nie tylko w nim. Bowiem ten, kto wie, kim jest, nie będzie musiał tracić czasu na udowadnianie wszem i wobec, że jest kimś innym…” (J. Kożusznik, O wyciszeniu i tożsamości)

 

► „Proč se hlásím k tomuto vyznání? K čemu mě zavazuje? Ano, hlásím se k tomuto vyznání a činím to s radostnou vděčností. Proč? Z mnoha důvodů!

Základem našeho vyznání je Písmo svaté. Augustana, jak bývá též označováno Augsburské vyznání, navazuje na prvotní vyznání církve, aktualizuje je a očišťuje od pozdějšího nánosu falešného učení. Důrazně připomíná, že Písmo svaté je nejvyšší autoritou čili normou norem na cestě spasení a života. Je to objektivní pravda, jediný pevný bod, který je mimo nás, o který se můžeme opřít, abychom se posouvali správným směrem. Středem celého Písma od začátku do konce je Ježíš Kristus.

Z učení a liturgie středověké církve odbourává Augustana jen články odporující Písmu svatému. Ve všech ostatních záležitostech se snaží zachovat jednotu povšechné církve. Neusiluje být novou církví, nýbrž církví Ježíše Krista pevně zakotvenou v  apoštolském učení.

V prvním a třetím článku srozumitelně učí o Bohu a jeho svrchovanosti. Ta se samozřejmě vztahuje i k posledním věcem (Mt 24,36.42.44.50; 25,13), proto eschatologie našeho vyznání je střízlivá. Učí, že Kristus při skonání světa zjevně přijde, bude soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným a vyvoleným dá věčný život a stálou radost, bezbožné a ďábly však zatratí, aby se bez konce mučili. (XVII. čl.) Kdo přitom zůstává jako Jiří Třanovský, nenaletí tak snadno na falešná proroctví jako Jan Amos Komenský. Oba žili ve stejné době a vážíme si jich, ale rozvážnost Třanovského je přesvědčivější.

Spasení nám vydobyl sám Boží Syn. Ve druhém článku reálně vykresluje prvotní zkaženost člověka, která zatracuje a přináší i nyní věčnou smrt těm, kteří se nezrodí znovu z vody a z Ducha svatého (J 3,5). V dalších článcích odhaluje zoufalý stav způsobený prvotním hříchem, který zahrnuje jak neschopnost člověka z vlastních sil Boha milovat, Boha se bát a v něho věřit, tak zlou žádost. Nezůstává jen u diagnózy, ale ukazuje na Spasitele, který kajícníka z této trýznivé nouze zachraňuje. Kát se znamená: mít zdrcené svědomí poznáním hříchu a mít víru v záchranu skrze Ježíše Krista.

Duch svatý probouzí spasitelnou víru v člověku skrze evangelium a svátosti. Taková víra přináší dobré ovoce. Bohem přikázané skutky máme konat nikoli v naději, že si jimi zasloužíme ospravedlnění před Bohem. Žádné stvoření ze své moci totiž nikdy nemůže vykonat dostatečně dobrý skutek pro svou záchranu. Spasení je jedině darem Boží milosti. Dobré skutky proto máme vykonávat ne ke své slávě, ale k Boží, a to s radostnou vděčností za záchranu, kterou nám vydobyl svou vlastní krví dokonale svatý Boží Syn, Ježíš Kristus…” (Stanislav Piętak, Jsem evangelík augsburského vyznání – co to znamená?)

 

► „My lidé jednadvacátého století jsme přesyceni vším možným. Nebojím se říct, že jsme duchovně ‚přežraní‘. Svoji mysl neustále krmíme kdečím, co se okolo šustne. To platí také
o křesťanech. Jednadvacáté století je jiné. My jsme jiní, rovněž lidé okolo nás jsou jiní než v 90. letech. Mají ale pořád stejné potřeby a křesťané mají pořád stejný úkol: zvěstovat Krista a milovat druhé, protože
podle lásky nás poznají‘. Je tento úkol opravdu základním vyznáním církve? Je základní agendou všech našich setkání a schůzí? Rozumíme tomu pojmu doopravdy jako životně naléhavému poslání? Delší dobu pozoruji, že v nahrazování důležitých věcí podružnými jsme my křesťané přeborníci. Tak schválně: před jakými nejtěžšími výzvami (podle vás) stojí dnes současná církev? Není to migrace a vliv islámu, nejsou to manželství osob stejného pohlaví, vůbec to není otázka křtu dětí ani ordinace žen, není to ani rozkladný vliv takzvaných liberálních teologických směrů. Chápu, že pro mnohé jsou to lákavá témata. Vedle naléhavosti poslání církve, kdy jde skutečně o životy, to jsou malichernosti. V jádru poslání církve jde jen o to, ať církev zůstane Boží a ať proměněni a naplněni jeho láskou jdeme tuto lásku předávat dál. Právě tento základ nám často uniká. Všechno ostatní je vedlejší…” (Tomáš Samiec, Glosa, která se vám nebude líbit)

 

BONUS!

Součástí nejnovějšího čísla Přítele je vypracovaný naší církvi prostřednictvím synodální teologické komise „Dokument k otázkám lidské identity, sexuality a rodiny“. Naší čtenáří jej tedy budou mít v rukou jako první.

Tímto dokumentem reagujeme na celosvětově a mnoha způsoby, i zákonodárně, prosazované posuny v pojímání toho, co znamená být člověkem. Mění se vnímání prakticky všech základních prvků, na kterých stojí život jednotlivce I společnosti: lidské identity, sexuality, manželství, rodiny. Tyto prvky jsou předefinovávány a/nebo zpochybňovány – v protikladu k tomu, jak byly po staletí chápány ustáleným způsobem, aby napomáhaly rozvoji člověka, života a lidské společnosti. …

Jsme svědky postupů proti přirozenému řádu fungování života, často (i když ne vždy) ve jménu soukromých, egoistických a hedonistických přání jednotlivce, bez ohledu na širší a dlouhodobější prospěch společnosti. Postupování tímto směrem odmítají nejen křesťané, kteří se řídí učením Bible. Patří k nim všichni, kteří berou vážně řád panující v přírodě a uznávaný lidstvem napříč staletími. Patří k nim ti, kteří si kladou otázky, jak se má život člověka a lidská společnost rozvíjet s ohledem na biologii člověka či vznik rodiny jako základu společnosti a národa. Ke kritikům výše uvedeného postupu patří koneckonců i lidé s jinými erotickými sklony než k osobám opačného pohlaví, kteří se s politicko-sociálním programem hnutí LGBT+ neztotožňují. …

Dokument … především však vyzdvihuje důležitost citlivého a chápajícího pastoračního přístupu, prostého jakékoliv nadřazenosti, a to ke každému jednotlivci bez ohledu na jeho postoje, zkušenosti, zranění, sklony či sebepojetí. Jsme si vědomi napětí, které jednotlivé pastorační výzvy vyvolávají. V pastoračních rozhovorech má být člověk přijímán v lásce i pravdě zároveň…“ (Úvod)

jak

jak

Leave a Reply