1Kr 19,1-7

Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Eliáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezábel poslala k Eliášovi posla se slovy: „Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!“ Když to Eliáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“

Usadili jste se pohodlně? Pak si můžeme poslechnout zbytek textu, protože dnes je poměrně dlouhý… Měli bychom děkovat Pánu, že můžeme číst takový příběh z Bible. Přinášel útěchu mnoha generacím věřících a pomáhal jim kráčet cestou víry na dlouho předtím, než dr. Freudenberger v roce 1975 poprvé popsal tzv. syndrom vyhoření. Jako modelový příklad zde může sloužit zrovna příběh Eliáše, který citují i někteří křesťanští psychologové. Bez ohledu na to, co právě prožíváme a jakým problémům či stresům čelíme, je to nádherný obraz Božího působení a jeho, řekl bych, rodičovské péče o unaveného, sklíčeného, možná i opovrhovaného člověka; o toho, kdo už z nějakého důvodu nemá sílu pokračovat na cestě životem. Až do jisté chvíle měl dost síly, aby překonával překážky, které se mu stavěly do cesty – teď přišel okamžik, kdy se váhy jeho stresu náhle nebezpečně vychýlily a jeho tělo i psychika řekly „dost“. Možná bychom si ale měli nejprve přečíst celý biblický text.

„Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: ‚Co tu chceš, Eliáši?‘ Odpověděl: ‚Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.‘ Hospodin řekl: ‚Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.‘ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně.“ (1Kr 19,8-13a)

V jaké to situaci se ocitl prorok Eliáš? Slyšeli jsme jeho vlastní vyznání o tom, jak horlivě se zasazoval za Boží věc. Když čteme předchozí kapitoly, vidíme v nich hrdinu víry. Mělo by se jej popsat tak, jak to učinila vdova ze Sarepty, když Bůh skrze Eliáše obnovil život jejího syna: „Nyní vím, že jsi muž Boží a slovo Hospodinovo máš opravdu v ústech“ (1Kr 17,24). A když královna Jezábel, zaprodaná Baalovi, vyhubí všechny Boží stoupence, Eliáš hrdinně předstoupí před krále Achaba a vyvolá konfrontaci s Baalovými proroky. Stojí sám proti 450 fanatikům, kteří se snaží za každou cenu přivést do extáze, jen aby na jejich obětní oltář dopadl oheň z nebe. Přestože se proroci mučí a zasazují si rány meči a oštěpy, nic se neděje. Pak Eliáš postaví Hospodinu oltář, vylije na oběť dvanáct věder vody, aby vzplanutí bylo ještě méně pravděpodobné; jen tak pro jistotu, aby někdo neřekl: To byla náhoda. Pak modlitba: „‚Odpověz mi, Hospodine, ať pozná tento lid, že ty jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.‘ I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil.“ (1Kr 18,37.38)

Obrovské úsilí, hrozný stres, pak i velkolepé vítězství. A co dál? Nic. Toť vše. Oheň dohořívá. Přesně to popisuje syndrom vyhoření. Člověk v nejlepší víře obětoval všechno a ještě něco navíc – pro myšlenku, pro věc; v tomto případě pro tu největší, nejdůležitější věc: náboženskou a národní. Neváhal bych polsky napsat na Eliášův prapor: „Bóg, honor, ojczyzna“. Koneckonců šlo o věrnost Bohu, který si tento národ kdysi sám vyvolil a zázračně jej vedl různými zkušenostmi. „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Šlo o identitu tohoto národa, nejen o jeho kořeny, ale především o jeho budoucnost! O věrnost, kterou přísahal Bohu, a v důsledku o spasení a věčnost. Toto byl oheň, jenž hořel v Eliášově srdci, oheň upřímného zájmu o lidi, jejichž osud mu nebyl lhostejný. Proto bojoval jako lev ve jménu Božím. Ale teď – teď oheň dohořel, nezbyl z něj ani popel. Výsledek je totiž opačný, než Eliáš očekával. Přesně to řekne Ježíš o mnoho let později: „Až uděláte všechno, jak nejlépe umíte, nečekejte slávu, ale řekněte: Jsme neužiteční služebníci…“ Na tomto světě není důvod čekat potlesk a vděčnost. Spíš pronásledování, jako Eliáš… Nebo jako Ježíš, jehož čistý život byl „odměněn“ smrtí na kříži.

Vezmi si můj život (doslova: mou duši), Bože, nic jsem nedokázal, k ničemu to nebylo. Mám dost Pane, dál žít už nemám sílu. Nedávno jsme četli z žalmu: Už jsem na konci; ještě jedna rána bolesti a moje duše bude ztracena (Ž 141,8). Nyní ona rána nastoupila. Konec. Eliáš se geograficky nachází v nejnižší části Svaté země a zároveň u „bodu mrazu“ svého života. A tu dochází v příběhu k obratu. Prorok ucítí Boží dotek a u jeho hlavy se objeví pecen chleba a džbán. Zvláštní odpověď – Eliáš si na hlad ani žízeň zatím výslovně nestěžoval! Ale jídlem nepohrdne, nají se a napije a dá si opět „šlofíčka“. Pak jej Pán Bůh znovu budí a opět pobídne k jídlu. Teď již proroka nečeká spánek pro dobré zažití, ale cesta a zvláštní setkání. A pak i úkol.

Zde si můžeme povšimnout postavy anděla, skrze kterého Hospodin jedná: anděl je vlastně řecky „posel“ – a skutečně, tento posel Boží, posel dobra, tvoří jakousi protiváhu vůči poslovi, kterého předtím za Eliášem poslala Jezabel: pro oba posly – zlého i dobrého – je užito stejné slovo. V našem textu není řečeno, jestli se jednalo o nějakou zvláštní duchovní bytost. Mohl se jevit jako náhodný kolemjdoucí. Důležité je, že Eliáš v jeho hlasu rozeznává Boží hlas. Eliáš je zde jako vidoucí a naslouchající. Bůh může poslat jako svého posla prakticky kohokoliv, třeba i obyčejného člověka. Dokážeme i my Božího posla ve svých životech rozeznat? Jsme pohotoví se takovýmito posly stát?

Po čtyřiceti dnech se Eliáš objevuje na Boží hoře, tam, kde se uprostřed sinajské pouště s Hospodinem kdysi setkal Mojžíš, aby dostal kamenné desky Desatera. Eliáš přichází ze situace, kde lidé smlouvu s Bohem porušují, tam, kde byla tato smlouva mezi Bohem a lidmi uzavřena. Jakoby sem přichází znovu se setkat se ztraceným, znovu projít Mojžíšovou cestou, znovu navrátit Hospodinu slávu v jeho lidu. Paralela s Mojžíšem zde jistě není náhodná, odkazuje na ní také čtyřicetidenní cesta odpovídající čtyřicetiletému putování Izraele pouští do zaslíbené země a čtyřicetidennímu Mojžíšovu čekání na hoře na Hospodina, bez chleba a bez vody (2M 34,28). Chléb a voda od Boha také připomínající manu a vodu ze skály.

Eliášovo setkání na hoře je výjimečné – tentokrát se děje bez posla, bez prostředníka, přímo a v bdělém stavu, ne ve snu. Podobné milosti se dosud dostalo pouze Mojžíšovi. Eliáš se na hoře setkává s Boží tváří (je vyzván doslova „postav se před tvář Hospodinovu“, přeneseně můžeme říci „osobně“, s osobou Boha) i s Božím hlasem – jemným a tichým, ale přesto důrazným a autoritativním. Zjevení které přetváří život, se neděje v okázalých doprovodných efektech, v ničivých živlech, ale mírně a nenápadně – jakoby Bůh chtěl Eliášovi připomenout nenápadnost a nebezpečí přehlédnutelnosti své působící přítomnosti.

Eliáš si při setkání se slávou Boží zakrývá tvář a couvá do jeskyně, znovu jako Mojžíš, kterého při průchodu své slávy Hospodin přikryl dlaní ve skalní štěrbině. Oba se báli nesnesitelnosti pohledu na živého Boha. Avšak až se Mojžíš s Eliášem setkají, nebude si tvář zakrývat nikdo. Na Hoře proměnění bude sláva Páně zářit v lidském obličeji jeho vtěleného Syna, plného milosti a pravdy. O tom, zda je něco vidět v našem obličeji po setkání s Pánem jsme se taky před nedávnem bavili. Milost setkání je totiž posilou do zápasů ve světě. Eliáš dostává úkol – pomazat na svého nástupce Elizea a na krále Chazaela a Jehúa, kteří vymýtí Achabovu modloslužbu. Ve skutečnosti se Eliášovi podaří pouze první úkol, druhý splní tak říkajíc „posmrtně“; oba krále pomaže právě jeho žák Elizeus. Bůh tak ukazuje svoji svobodu a zároveň věrnost svým plánům; Boží věc v tomto světě jde dál, i když z něj jeho služebníci odcházejí. Jako prostředek, jako Boží nástroj, je každý člověk nahraditelný, jako cíl Boží lásky nikoliv.

V úvodní liturgií, v introitu jsme zpívali dvě zajímavé věty z žalmů: na jedné straně z 25.: „Stále upírám své oči k Hospodinu, On vyprostí ze sítě mé nohy“; pak jako doplnění nebo jakási „protiváha“ slovo z Žalmu 34: „Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým. Když volají o pomoc, on se k nim nakloní“. Oculi – očí: ty naše, které se upírají na Pána i ty jeho, pátrající po nás. Bůh hledá člověka stále a také člověk by jej měl hledat celý život. Čtyřicetidenní doba postní, kterou prožíváme, je nám dána jako obraz cesty k setkání s Bohem – po čtyřiceti dnech postu se s ním setkáme ve velikonočním tajemství našeho vykoupení a spásy. Podobným modelem je oněch čtyřicet dní Eliášova putování. Na jeho příběhu vidíme, že i u Božích mužů a žen mohou přicházet po velkých okamžicích také chvíle, kdy se zdá, že všechno je ztraceno, že vše bylo nazmar. Vidíme ale také to, že Bůh na nikoho nezapomíná, že nám posílá do cesty své posly a mluví k nám, i když na první pohled nenápadným a přeslechnutelným hlasem. Vidíme také, že se nás i po naší „dezerci“ ujímá a dává nám jako posilu na cestu „Boží pokrm“: tělo a krev svého Syna (slavnost eucharistie, kterou budeme za chvíli slavit). A zároveň přejeme sobě i světu – a zvláště těm, kdo jsou v podobné situaci jako Eliáš, stojí na rozcestí a neví kudy kam, mají všeho dost – aby se zjevilo ono jemné ale skutečné a důsledné Boží vítězství. Kéž se nakonec všichni setkáme na hoře Hospodinově, na hoře, na které přebývá jen sláva Boží. A zatím, když se společně postavíme nebo poklekneme u oltáře, prožívejme to, o čem jsme tu nedávno četli: „K němu, tedy ke Vzkříšenému Pánu, se upínáme a on nás drží, i když naše ruce ztrácejí sílu. Chytáme se jeho ruky a tak se všichni držíme za ruce, stáváme se jedním společenstvím, již ne jen jednotlivci. Já, ale už ne já: to je formule křesťanského života… Já, ale už ne já: pokud takto žijeme, proměňujeme svět. Je to vzorec, který je v protikladu ke všem ideologiím násilí, a program, který se staví proti korupci, touze po moci a nadvládě…“ Přijměme tuto vyhlídku, kéž Pán obdaří vaše srdce svým pokojem.

jak

jak

Leave a Reply