Loni jsem četl výpověď o radostné nejistotě paní, která přestoupila do letniční církve: „Byla jsem ještě evangeličkou a teď jsem měla být pokřtěna a vyznat svou víru před lidmi.“ V tu chvíli jsem si vzpomněl na postřehy Geoffreyho Bromileyho, který se ptá, kde v Bibli stojí, že křest je především vyznáním člověka, že uvěřil. Uznává, že lidé při křtu víru vyznávají, i rodiče u křtu svých maličkých dětí, a je to tak dobře. Uznává, že k vyznání víry dochází i u křtů popsaných v Novém zákoně. Ale chápe Bible křest v prvé řadě jako aktivní projev křtěnce potvrzujícího svou víru před ostatními? Bible ukazuje, že křest se nevztahuje primárně na to, co činí věřící, ze své iniciativy, ukazuje, že je při něm pasivní: něco je činěno jemu, je pokřtěn. Křtěnec nekřtí tak jako jí nebo běhá. Důraz není kladen na křtěného, nýbrž na toho, v jehož jménu se křtí (Mt 28,19; Sk 2,38). Spasení totiž nespočívá v naší víře, ale v Kristu (Sk 4,12). Křest byl ustaven ne jako svědectví o našem jménu, ale o jménu Boha a jeho činu spásy, do kterého jsme vtaženi skrze víru. Náš křest a naše vyznání je možné teprve proto, že nás do reality spásy nejprve ponořil a že se k nám nejprve přiznal Pán Bůh. Křest v Novém zákoně se pojí více s Bohem a jeho aktivitou v náš prospěch čili s dílem spásy v Kristu, darem Ducha svatého, znovuzrozením a odpuštěním hříchů, než s aktivitou křtěných (Tt 3,5; J 3,5; Sk 2,38). Křest hlásá, předává a zpečeťuje toto Boží dílo, ne naše konání. Porod dítěte není v prvé řadě jeho dílem, ale jeho matky, v níž a z níž doposud žilo, v níž bylo ne vlastní zásluhou počato, a porodní asistentky. Podobně je to s duchovním zrozením. Je především dílem Božím.

Jestliže je obřízka předobrazem křtu a apoštol ji nazývá pečetí spravedlnosti z víry (Ř 4,11), a ne vyznáním víry, což znamená, že se víra opírá o ten Boží vklad zpečetěný obřízkou, pak i u křtu jde především o Boží vklad, o dar jeho spravedlnosti.

Bromiley uzavírá, že křest bychom neměli brát jako lidské, ale jako Boží dílo i z toho důvodu, že Kristus svou smrtí a vzkříšením naplnil Boží (novou) smlouvu a zaslíbení věčné spásy s ní spojené – proto se pak můžeme křtít, neboť jsme křtěni do jeho smrti a vzkříšení. Křesťanský křest je důsledkem Božího díla realizovaného a dokončeného (!) v Kristu. Než Kristus přišel a než za nás zemřel na kříži a vstal z mrtvých, křesťanský křest neexistoval. Neměl proč. Boží smlouva v Kristu byla ještě tajemstvím a předpovědí s nejasnými obrysy. Ale Bůh také naplnil v Kristu svou smlouvu a své zaslíbení, které dal Abrahamovi. Slíbil mu, že v něm a jeho potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země (1M 12,2-3; 22,18; Ř 3,22-24), ti, kdo věří v dílo, které Bůh v Kristu připravil a vykonal, ti kdo věří jako Abraham (Ř 4,16). Kristova smrt a vzkříšení znamená rozšíření Boží smlouvy platící původně pro Izrael. Na základě toho Bromiley konstatuje, že je převrácené uvažovat o křtu v prvé řadě jako lidském díle, neboť převrací samotné evangelium vzhůru nohama, a tím nevzdává čest Bohu a neobrací pozornost na Něj, na to co vykonal, dokončil a naplnil.

Zpracoval Marek Říčan, pastor

 

Poznámka

Geoffrey Bromiley (1915–2009) byl profesorem na evangelikální škole Fuller Theological Seminary v USA. Kromě děl, které napsal, přeložil velkou část Církevní dogmatiky Karla Bartha. Myšlenky použité v tomto článku pocházejí z knížky Children of Promise (Děti zaslíbení) z r. 1979, s. 31–37.

jak

jak