Lydie z Lýdie

Sk 16,9-15

Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium. Vypluli jsme tedy z Troady a plavili se přímo na ostrov Samothráké a druhého dne do makedonské Neapole. Odtud jsme šli do Filip, které jsou nejvýznamnějším městem té části Makedonie a římskou kolonií. V tomto městě jsme strávili několik dní. V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna; posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou: „Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty;“ a my jsme její naléhavé pozvání přijali.

Sestry a bratři, dnes se před námi opět otevírá Bedekr – průvodce po Řecku, přesněji řečeno Jižní Makedonií. Je to známý text, již jsme si jej tady kdysi společně četli. Dnes máme možnost si některé zeměpisné a dějepisné poznámky připomenout a možná i některé věci zopakovat. Autorem průvodce je doktor Lukáš, lékař nejpravděpodobněji pocházející právě z Řecka, z města Filippis, o kterém dnes čteme. Apoštol Pavel spolu se svými souputníky se dostává do Evropy a poprvé na našem kontinentu hlásá evangelium. Důležité z hlediska postkřesťanského kontinentu, o jehož kultuře se kdysi říkalo, že je křesťanská. Žel, dnes již to zdaleka neplatí…

Přitom nést evangelium do Evropy nebylo vůbec Pavlovým záměrem. Neřekl si, že v Malé Asii – čili na území dnešního Turecka, odkud ostatně pocházel i on sám – už je církevních sborů dost, tak by bylo dobré se vydat zase někam jinam. Nikoli, on měl v úmyslu působit i nadále v Asii, ale Boží záměr a působení Ježíšova Ducha bylo jiné. Jestliže na jedné straně Duch v určité cestě zabraňuje, na druhé straně přichází pobídka. Za Pavlem uprostřed noci přichází Makedonec, který naléhavě prosí: „Pomoz nám“ (v. 9). Lze tento text interpretovat klasicky, jako že měl Pavel vidění nebo se mu člověk z evropského kontinentu zjevil ve snu – vy dobře víte, protože jsem vám to již před lety říkal, že mně se osobně více zamlouvá taková interpretace, že oním Makedoncem mohl být dokonce samotný autor této relace, který přišel za Pavlem pozdě v noci, když už člověk ani přesně neví, co je zdání a co skutečnost. Navíc do této chvíle Lukáš vyprávěl ve 3. osobě množného čísla a od této chvíle čteme: „chystali jsme se bez váhání“, „usoudili jsme“, „vypluli jsme“, „šli jsme“ atd. Tedy Pavel a jeho pomocníci místo aby se vrátili na východ, plaví se do Evropy.

Očividně je mezi nimi poprvé doktor Lukáš, autor knihy Skutků a třetího evangelia. A Jižní Makedonie se stává prvním místem v Evropě, kam apoštolové vstupují. Přesněji čteme o Neapolis, přístavu, který se dnes jmenuje Kavala. Vloni jsme se na toto město dívali skrze Kavalský záliv z ostrova Thassos. Ale ve městě samotném a také ve Filippis jsme měli tu čest být před 24. lety se zájezdem z Těšína, na kterém jsem měl za úkol překládat průvodce, Řeka narozeného v Brně, z češtiny do polštiny. Moje manželka vzpomínala některé události z oné cesty po stopách apoštola Pavla v pondělí na sesterském. Co se týče města Kavala, tedy v biblických dobách Neapolis, pamatuji si jako dnes, že tam byly krásné pomeranče na stromech uprostřed města, někde na křižovatce, kde jsme čekali na zelené světlo. Pastor Gajdacz nebo jiný z přítomných farářů měl chuť si jednu utrhnout ze stromu, ale jsme mu to rozmluvili, že by ho to mohlo přijít draze – nu, kdoví, městský strom… Ono možná že se smělo, ale to víte – lidí z čerstvě postkomunistické reality, kde se nesmělo ani vstoupit na trávník… Jeli jsme starou karosou a dnes si vybavuji, že jsme vypadali jako ten zájezd z Troškových Hoštic u Volyně.

Ale vraťme se na Pavlovu misijní cestu. Apoštolové plují z Troady, dnes Çanakkale (někde tam se nachází Homerská Trója), ještě před polovinou cesty se zdrží na ostrově Samotraki, a pak se dostanou přímou čárou vedle Thassos do přístavu Neapolis (s těmi pomerančemi na přechodu pro chodce). Odtamtud se po slavné římské „dálnici“ Via Egnatia vydávají do Filippis. Mimochodem, podnes jsou úseky cesty poměrně dobře zachovány a dnešní moderní dálnice, která vede kousek od té původní římské cesty, se jmenuje stejně. Četli jsme o působení Ducha Ježíšova, díky němuž se apoštolové ocitli na evropském území. To znamená, že živý Ježíš Kristus je skrze Ducha svatého přítomen i dnes, tak jako byl za dob Pavlových, a že stále působí. Tak jako tehdy chtěl Pán, aby se jeho poselství dostalo do Evropy, tak také dnes chce lidi oslovovat svou pravdou a vést životem. Když se Pavel doplavil do Evropy a procházel jejím územím, mohl očekávat davy zájemců o nové učení, ale ve skutečnosti na začátku této misie bylo jen několik žen. Mezi ženami je jmenována obchodnice Lydie. Byla to zřejmě první křesťanka v Evropě. Byla pohanského původu, ale snažila se žít podle židovské víry, ačkoliv židovkou nebyla. Duch svatý jí otevřel srdce. Čteme: „Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval“ (v. 12). Klademe si otázku, jak Duch svatý působí, co je jeho posláním. Obrazně řečeno, je jako klíč, jako šifra, jako cesta k vyřešení hlavolamu. Je jako správná číselná řada, jako kód, kterým se otevírá zavřený trezor našeho srdce. Duch otevírá lidské srdce, aby byl člověk přístupný pro Ježíšovo poselství, evangelium a aby je přijal jako slovo života a spásy.

Lydie – prodavačka purpuru z města Thyatir; tedy také rodačka z Malé Asie, protože se jedná o město ve starověké Lýdií. Zřejmě proto byla nositelkou téhož jména. Tak přemýšlím: možná byla blondýna, protože i obyvatelé dnešní Lýdie mají spíše blond vlasy; tmavší nebo světlejší, ale blond. Bruneti jsou přistěhovalci Turci. Tato podnikatelka, businesswoman, se stává první osobou v Evropě, která z Pavlových rukou přijímá křest ve jméno Pána Ježíše Krista. Prvním katechumenem křesťanské církve na evropském kontinentu se stává žena. Ženy mají v církvi dodnes svou nezastupitelnou roli – stejně jako muži, ovšem s tím rozdílem, že žen je v ní více než mužů. Platí to jak v globálním, tak i v místním měřítku. Shodují se v tom statistické údaje zkoumající členskou základnu křesťanských církví a denominací, a stačí se porozhlédnout kolem sebe na bohoslužbách… Ve většině případů, nebudeme-li zrovna účastni obřadu v řeholním řádu sestávajícím výhradně z mužů, bude asi ženská část osazenstva výrazně převažovat nad tou mužskou. Všechny v církvi přítomné, dělné, hluboce zbožné a aktivní ženy mají svůj dávný předobraz v první evropské křesťance – i když maloasijského původu – Lydií z Lýdie.

Lydie z titulu svého povolání byla nejspíš ženou zámožnou. Žena v produktivním věku s vyšším společenským postavením. Purpur byl vzácnou a draze prodávanou ingrediencí, pomocí které se barvily látky, které si mohli pro jejich vysokou cenu dovolit nosit pouze dostatečně movití lidé, většinou z řad šlechty či panovníků. Lydii si tedy rozhodně nepředstavujme jako stařenku krčící se kdesi v přítmí kostela, v jedné z posledních lavic. Že byla Lydie ženou emancipovanou dokládá i to, že vlastnila svůj dům, jehož osazenstvo bylo pokřtěno spolu s ní – tedy na její příkaz jako paní domu. Její současnou obdobou by byla atraktivní žena středního věku podnikající v některém z prestižních a finančně lukrativních oborů.

Věřila v jediného Boha a Pán jí otevřel srdce – říká o ní biblický autor – aby přijala evangelium Ježíše Krista. Její proměna v křesťanku je znamením veliké milosti, které se jí dostalo. Té milosti předcházela víra v jediného Boha – žila tedy duchovním životem a Pavel měl ve svém svědectví pro ní možnost na něco navázat – o něco se opřít, zbytek pak bylo dílo Boží milosti. Lydie následně po křtu zve apoštoly k sobě domů a hostí je jako své přátele.

Její pozvání bylo tak naléhavé, že Pavel a jeho doprovod nemohli odmítnout. Jsem přesvědčen o tom, že Lydie své pozvání apoštolů k sobě domů neorganizovala jenom jako výraz vděčnosti, ale i proto, aby provázala svůj domov se životem církve. Všimněme si, že když Lydie přijímá křest, přijímá ho i každý člen její domácnosti a následně celá její domácnost hostí představitele církve. Nikoliv tedy zástupná zbožnost jedné ženy – vyslankyně, která z domova spěchá neděli co neděli do církve, kdežto muži zůstávají doma nebo se věnují svým koníčkům – ale žena, která ve své víře aktivně celou svou domácnost zapojuje do života církve.

Církev se pro ní neodehrává někde venku, v cizím a vzdáleném teritoriu kostela, ale děje se přímo u ní doma. Její dům, její rodina se stává církví, posvěcenou apoštolskou autoritou nositelů zvěsti o Vzkříšeném Kristu. Lydiina rodina se stává domovem a rodinou církve. Božím příbytkem uprostřed lidí. Jak tato krátká epizoda z počátků křesťanské Evropy koresponduje s tím, co říká Ježíš v Janově evangeliu: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek…“

Pro Lydiinu víru přijme křest celá její rodina, dobrodiní se přelévá i na ostatní. Najednou už nejde jenom o jednotlivce, ale o celé společenství. Lydiina víra nepřivádí k ní domů jenom apoštoly jako vzácné hosty, které se sluší pohostit, ale přivádí samotného Boha, který se s člověkem chce sdílet ve věčném společenství mezi Otcem, Synem a Duchem svatým.

Prosme za dobrodiní takových Lydií pro církev, neboť díky nim církev roste v každé době a na každém kontinentu. Duch otevírá naše srdce a my jsme tak ochotni dát Bohu k dispozici své schopnosti a dary. Můžeme mu dát k dispozici něco ze svého života, na čem my lidé jinak lpíme a co si schraňujeme pro sebe. Tentýž Duch ať nás naplňuje i dnes. Ať vede církve k přesvědčivému svědectví v naší zemi. Ať otevírá mnohým lidem uzavřená srdce, aby přijali radostné poselství a slovo života, jako první evropská křesťanka Lydie.