Připomenutí útoku na Izrael

ThDr. Marek Říčan

„Mámo, tvůj syn dnes zabil vlastníma rukama deset Židů.“

Dne 7. října 2023 napadly teroristické skupiny hnutí Hamas Izrael, a to pozemně i raketově, tisíce raket. Na izraelském území bylo zabito 1139 lidí, z toho 695 civilistů a 253 bylo uneseno. Ozbrojenci se neslitovali ani nad Araby, beduíny, gastarbeitry z Thajska a Nepálu. Útok byl veden z Pásma Gazy a dotkl se izraelských území v jeho blízkosti. Na Izrael se také sesypaly rakety z Jemenu a Libanonu. Premiér Netanjahu národu oznámil, že je ve válce. Naposled se tak stalo roku 1973 v době Jóm kippurové války. Masakr ze 7. 10. jeho pachatelé dlouho a dopodrobna plánovali. Krom toho že znásilňovali, vraždili, někdy i zapálením, a hanobili těla mrtvých, své činy si natáčeli a posílali příbuzným obětí. Nebo se jimi chlubili svým blízkým, jak zaznívá v nadpisu. Podle představitelů Hamasu je tato akce zvaná Povodeň odvetou za izraelskou blokádu Pásma Gazy, izraelské zátahy v obcích na Západním břehu Jordánu a rozšiřování nelegálních osad. A to je zdůvodnění, záminka, ospravedlnění nebo vysvětlení? Kvůli těmto skutečnostem je třeba masakrovat a unášet civilisty? Teror není povstání ani boj za svobodu. Někteří autoři hovoří o genocidě, o druhém holokaustu, byť počet obětí není kolosální, ale šlo o to vraždit osoby patřící k určité skupině, včetně starých lidí a dětí. Historik Dan Diner to nazval „orgiemi násilí“. Loňský pogrom začíná být označován zkratkou 7/10 podobně jako útok na newyorská Dvojčata 9/11 (v USA se jako první uvádí měsíc). Rozdíl spočívá v tom, že hamasovští „řezníci“ svým obětem viděli do tváře. Hamas pak vyzval k boji proti Židům na celém světě. V Detroitu byla nožem ubodána vedoucí synagogy Samantha Woll, v Lyonu žena židovského vyznání. Od 7. října bylo v Německu spácháno 1800 antisemitsky motivovaných trestných činů. Ve všech koutech světa se zvedla vlna protižidovských nálad, v Rakousku, Dagestánu, Velké Británii, na Blízkém východě, v Brazílii přibylo protižidovských projevů desetinásobně. A pořádaly se demonstrace na podporu Palestinců. Ti jsou představováni jako bojovníci za svobodu, a ne teroristé. I intelektuálové jejich činy bagatelizují, omlouvají, „kontextualizují“. Oběti teroru jsou vydávány za pachatele. Soucit s nimi? Kdeže. Izraelci jsou přirovnáváni k nacistům a Palestinci k Židům za 2. světové války. Na univerzitách v USA se studenti židovského původu bojí o své jméno i zdraví. Mnohé z nich jsou finančně podporovány ze zemí Blízkého a Středního východu. Odkud ta nenávist, ten absolutně nekritický přístup? Odkud ta skupinová zaujatost? Proč tisíce lidí demonstrovali proti izraelskému zásahu, který si v květnu 2021 vyžádal životy 256 Palestinců, a nikoliv proti válce v Sýrii, která trvá deset let a stála život více než milion lidí? Nebo válce v Jemenu, v Etiopii? Proč se na univerzitách konají „Týdny proti izraelskému apartheidu“, a ne proti myanmarskému nebo čínskému? Osobně si myslím, že v psychice lidí, i té kolektivní, je místo pro oběť, místo pro ty, kterých se chceme zastávat, a Palestincům se podařilo toto místo obsadit. Stali se symbolem trpících, utlačovaných, slabých, za které je třeba bojovat. A naopak Izraelci byli dosazeni na místo vyhrazené subjektu, kterému se klade za vinu všechno zlo a u kterého se přehlíží, když se na něm páchá násilí. Například to, že se na Izrael vystřelí za dnes stovky raket, nikdo se nad tím nepozastaví, konstatoval koncem léta novinář David Borek. To celé není věc argumentů, ale nastavení psychiky, které se rozšíří po celém světě, jako vzorec a tím se pak řídí většina. Argumenty se formulují podle onoho nastavení.

Připomeňme, že v roce 2005 se Izraelci stáhli z Pásma Gazy. Několik tisíc jejich osadníků musela násilně vystěhovat izraelská armáda. V lednu 2006 vyhrál Hamas s velkým přehledem volby. Zmíněné hnutí má v programu nenávist vůči Židům a zničení jejich státu. Palestinci jeho zvolením vyslali Izraelcům jasný signál. Hamas pak místo aby investoval do zdravotnictví, turismu, vzdělávání a zemědělství vytvořil z Pásma Gazy jedno velké raketové odpaliště a v Gaze vybudoval síť podzemních chodeb. Civilní obyvatelstvo drží jako rukojmí i tím, že své základny situoval v nemocnicích, školách a obytných částech. Blokádu Pásma Gazy si vynutilo samo hnutí Hamas svými výpady proti Izraelcům, již od roku 2008, a to v pěti válkách.

Dnešní arabský antisemitismus vyrostl z dědictví a propagandy Třetí říše.

Nacisté za války organizovali ze Zeesenu u Berlína protižidovsky zaměřené rozhlasové vysílání v arabštině. Bylo koncipováno tak, aby odpovídalo uchu a mentalitě posluchačů. Zástupci Palestinců udržovali kontakty s nacisty. Důsledkem nacistického antižidovského štvaní byla válka arabských národů proti státu Izraeli, krátce po jeho vzniku. Oni zástupci pokračovali v šíření antisemitismu třeba na půdě OSN. Nacistickou propagandou se inspirovali strůjci útoku z 11. září 2001 a Muslimské bratrstvo. Je to velice divné, až strašné, poněvadž máme za neotřesitelný fakt, že druhá světová válka skončila, každoročně slavíme její ukončení, ale nacistická ideologie nepřestala působit ani po něm a má vliv i dnes.

Druhým hnízdem protižidovské propagandy byl Kreml, zvláště po izraelském vítězství v Šestidenní válce roku 1967. Měla formu lživých a nenávistných článků, knih, rozhlasových a filmových pořadů. Šířili ji agenti i diplomaté. Sověti vkládali do této činnosti miliony dolarů. Zatímco nacisté šířili nenávist k Židům mezi Araby, Sověti tak činili po celém světě, včetně Západu. Antisionismus se spojil s levicovým myšlením, což platí dodnes. Ale Sovětský svaz také udržoval vztahy s arabskými zeměmi, které přejímaly jeho dezinformační kampaň. Otcem moderního antisionismu je Jurij Andropov (1914-1984), vedoucí politik SSSR. V podobě přetrvávajícího antisionismu nepřestalo existovat ani sovětské impérium a komunistická moc.

Třetím semeništěm antisionismu se stal Teherán. Irán jej šíří prostřednictvím internetu, stovek webových stránek v mnoha jazycích. Proniká mj. k levicově založeným intelektuálům na Západě.

Čeho se antiizraelská kampaň dotýká? Vykresluje Židy jako spiklence, kteří chtějí ovládnout svět. Vojáky karikuje jako krvežíznivé. Ale co je na tom, že národ, který tolik vytrpěl, ve státech, kde byl menšinou, chce mít svůj vlastní? Na území, která obýval již patnáct století před naším letopočtem. Copak jsou arabská teritoria tak malá, že by v nich palestinští Arabové nemohli najít svůj domov? Izraelci jsou hanobeni jako kolonialisté a rasisté, jako utlačovatelé Palestinců, čili ve jménu sociální spravedlnosti, což je takové chytrácké, poněvadž to u lidí vzbuzuje soucit. Ale co je to za apartheid, jestliže v Izraeli žijí dva miliony Arabů se zastoupením v parlamentu, stojí čtyři sta mešit a prezidentem největší banky, Leumi, je Arab Samer Haj-Yehia? Chcete si tipnout, kolik je synagog na územích ovládaných Palestinci a kolik tam žije Židů? Tak kde funguje rasismus?

Pravdou je, že určitý rasismus nebo etnická předsudečnost v Izraeli existuje, přiznává historik Yaacov Lozowick. Izraelci se na Araby dívají spatra. Arabové nemají pověst kvalitních pracovníků, izraelští nadřízení je často komandují. Arabové vykazují v průměru nižší vzdělanost, a tak na ně zbydou horší práce. Židovský stát vyčleňuje arabským dětem nižší sumu na vzdělání než izraelským (Simmons, 53). Podle Lozowicka se Arabové nedokáží přizpůsobit modernímu světu a demokracii (245), ale kdyby mohli, rádi by nad Izraelci dominovali, vždy patří k většinové kultuře na Blízkém východě (246).

Izraelský stát a jeho politika nejsou ideální, ale to platí i o jiných zemích a národech. Žádná náboženská skupina však nečelí takové nenávisti jako Židé. Zajímejme se o Izrael. Vždyť vznikl i proto, že Židé ani v našem státě nebyli v bezpečí. Nezapomeňme na 7. říjen 2023.