Tt 3,4-7
Ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.
V jedné jeskyni za Betlémem nocovali tři pastýři. Uprostřed noci je náhle navštívil anděl. První se ani nevzbudil, druhý se sotva převalil, jenom ten třetí vstal a spěchal se spolu s dalšími poklonit nově narozenému Zachránci.
Samozřejmě, tento příběh nenajdeme v evangeliu, nicméně nám popisy toho, jak se narodil Spasitel, postupně líčí odpovědi různých lidí na zprávu o Jeho narození. Vidíme tam pastýře, lidí z Betléma, mudrce, krále Herodese… Některé z těchto odpovědí vyčteme přímo, některé mezi řádky, některé si můžeme jen domýšlet. Jistě ale stojí za to si znovu a znovu pokládat otázku: Jaká je naše odpověď na tuto naprosto zásadní novinu?
Když přicházíme na bohoslužby – dá se předpokládat, že většina z nás skutečně touží patřit k těm, kteří se přicházejí poklonit Betlémskému dítěti. Budeme ale podobně jako pastýři velebit a chválit Boha také až se zase vrátíme do našeho všedního života?
Po většinu roku má hodně lidí asi dost často blízko spíš k pastýři, který si sice rozespale vyslechne zprávy z nebe, ale pak se otočí na druhý bok a spí dál. Ono čím člověk déle spí, tím méně se mu chce vstávat. Zvyk je železná košile a těžko je po letech měnit.
Narození Božího Syna nám však přináší novou naději: Změna je možná, a to dokonce i po mnoha staletích. Město Jeruzalém, hora Sión, dávná Davidova pevnost, symbolická Hospodinova nevěsta, se konečně dočkává svého Ženicha. Těm, kterým se už pomalu začínalo zdát, že na ně Hospodin docela zapomněl, se dostává radostné zprávy o novém začátku. A když toto mohlo přijít po staletích, kdy izraelský národ živořil na pokraji zániku, proč by nemohlo přijít něco podobného po měsících i letech, když jsme se my brodili v bažině temnoty života bez Boha?
V textu z listu Titovi a slovech, které dnešní úsek předcházejí, připomíná apoštol Pavel, jak žijí pohané a jak vypadal život člověka předtím, než svůj život odevzdal Kristu. Píše: „Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.“ Avšak může někdo namítnout: vždyť přeci Saul, později Pavel, jako horlivý Žid dodržoval všechna nařízení Mojžíšova zákona, která mu nedovolovala propadat všelijakým žádostem. Nejspíš se tady snaží zvýraznit rozdíl mezi stavem před a po obrácení k víře v Ježíše Krista. Jakmile však vylíčil všechny neřesti pohanského života, následuje moment obrácení: „Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho Spasitele, a jeho láska k lidem, a přinesla nám spásu. Ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, nýbrž ze svého milosrdenství nás spasil skrze koupel znovuzrození a obnovení Duchem svatým.“
V tom se projevila dobrota Boha a jeho láska k lidem. Ježíšovým vtělením a jeho smrtí na kříži se ukázala Boží láska k lidem, jeho touha odpouštět a přijmout lidi za děti. Bůh nás zachránil od věčné smrti. Něco takového se nestalo proto, že bychom si to zasloužili. Důvodem byla výhradně Boží dobrota a milosrdenství. V této souvislosti si připomeňme slova apoštola Pavla, která najdeme v listu Římanům: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka… Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,7.8) Jak jsme si již řekli, sestry a bratři, Bůh nás vykoupil výlučně pro svou dobrotu. Hříšný člověk si nemohl vykoupení zasloužit.
Ježíš Kristus dal za nás svůj život, prolil za nás svou krev. Díky němu můžeme být obmyti ode všech našich hříchů. Jeho oběť a obmytí se stávají pro nás platnými, když je přijmeme ve víře a křtu svatém. O tom hovoří apoštol v tomto textu. Symbolika obmytí zde krásně vyniká. Když je někdo špinavý a umyje se nebo je ponořen do vody, vynoří se pak jako nový, čistý člověk. Jsme tak znovuzrozeni a obnoveni Duchem svatým, a skrze něho můžeme vše prožívat. Ježíš nám dává svého ducha, Ducha svatého, aby v nás přebýval. Toto jsme si také uvědomovali o letošním adventu, když jsme hovořili o rozdílu mezi křtem Jana zvaného Křtitelem, a křtem ve jméno Pána Ježíše Krista. Základem Janova křtu bylo lidské rozhodnutí – a toho je také zapotřebí. Nelze jen sedět a čekat, až se stane zázrak a někdo nás za nás změní. Jenže když se již odhodláme žít dle Božích řádů, jak jsme o tom hovořili včera večer – uvidíme, že to nejen není snadné, ale že je pro slabého a hříšného člověka docela nemožné. Proto apoštol píše, že proměna života je dílo Boží, dílo Ducha svatého, kterého nám Bůh uděluje. On to působí i bez toho, že bychom mohli k tomu nějak přispět. V dalších dvou verších čteme: „Toho nám dal v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.“ Toto ospravedlnění je předpokladem, abychom obstáli při posledním soudu a dosáhli věčného života v Boží blízkosti. Je však pravda, že tu nemožnost obstát a žít o svých vlastních silách tak, jak chce Bůh, zjistíme až když vstaneme a vydáme se na cestu, jako ti pastýři kteří šli do Betléma.
Spása – záchrana – změna k lepšímu skutečně může přijít i v našem životě, a to i po velmi dlouhé době čekání a nezdarů. To je, milí přátelé, velmi důležité poselství dnešní slavnosti. Nenechme se tedy ukolébat lhostejností, skepsí ani cynismem. Nedovolme, aby se z nás stal pastýř, se kterým už nehne ani celé vojsko andělů. Neopusťme víru, že i v nás může zvítězit světlo. I když teď možná spíme a nechce se nám z pelechu, nikdy není pozdě, abychom vstali a vydali se na cestu ke Kristu. Kéž nám Pán uprostřed našich nocí vlije novou chuť vstát, běžet se mu poklonit a cestou všem lidem přinášet radostnou zprávu o Bohu, který zachraňuje a všem nabízí pravý pokoj.
To jest właśnie „ciąg dalszy” dzisiejszego tekstu i naszego życia. Kiedy już przeczytaliśmy, że Bóg swego Ducha „wylał na nas obficie przez Jezusa Chrystusa, naszego Zbawiciela, abyśmy usprawiedliwieni dzięki Jego łasce, zgodnie z nadzieją stali się dziedzicami życia wiecznego”, stwierdza zaraz w następnym zdaniu: „Nauka ta zasługuje na wiarę. Chcę, abyś stanowczo ją głosił, żeby ci, którzy wierzą w Boga, starali się wyróżniać dobrymi czynami. Jest to dobre i pożyteczne dla ludzi” (w. 8). Wczoraj w nocy czytaliśmy obietnicę: „Pośród nich umieszczę Mój przybytek na zawsze. U nich będzie Moje mieszkanie. Będę ich Bogiem, oni zaś będą Moim ludem. Narody poznają, że Ja jestem Panem, który uświęca” (Ez 37,26–28). Bóg w nas mieszka poprzez obecność swego Ducha. I kiedy On jest w naszym życiu „w domu”, wówczas staje się dla ludzi wokół widocznym to, że On tam jest. Dziś nam apostoł Paweł czy może ktoś z jego uczniów piszących w jego imieniu zaznacza, że przyjęcie wiarą tej Bożej łaski i Jego obecności staje się „dobrym i pożytecznym dla ludzi”. Znów słyszymy to samo. To jest obietnica. Zawsze, kiedy w Słowie Bożym czytamy coś, co wydaje nam się zbyt piękne, aby było możliwe, to to jest Boży cel, który pomimo naszego nieprzygotowania i niemożności, by tak żyć, Bóg obiecuje w naszym życiu zaprowadzić. Uczynić ten cud! My go nie uczynimy, jasne, to nie jest w naszej mocy. Ale On to obiecuje. Kiedy? Gdy Go wpuścimy w dom swojego życia, tam gdzie jesteśmy najgłebiej sobą. Gdy to przyjmiemy. Kiedy w wieczór wigilijny znaleźliśmy pod choinką podarunek, co musiało się stać, żeby się nim cieszyć? Wyciągnąć rękę i przyjąć! Rozpakować i radować się. O tym dziś nam mówi Słowo Boże. Wiara jest tą ręką, która przyjmuje Boży dar. A największym darem w te Święta jest dla człowieka Ten, który dla nas się rodzi. Dziś czytamy: to zasługuje na wiarę!
Maria uwierzyła, że to, co Bóg do niej mówił, nie tylko poprzez Słowo czytane i znane na pamięć od dzieciństwa, ale także przez to Słowo wypowiedziane osobiście do niej przez posłańca – spełni się. Bo to mówi Bóg. A to, co On mówi, jest prawdą i dzieje się, nawet gdyby było wbrew naszym dotychczasowym doświadczeniom, naszemu rozumowi, naszej logice. Ta może być znacznie ograniczona, bo nie wiemy i nie znamy tego, co Bóg; to oczywiste. Ale Maria zaufała. Zaufała jej krewna Elżbieta i dlatego jakże pięknie „ze sobą rozmawiają przez psalmy, hymny i piesni duchowne, wdzięcznie śpiewając w sercach swoich Panu” (Ef 5,19). Dziś czytamy, że pasterze usłyszeli to, co Bóg do nich mówi. I co zrobili? Jak reagują, co mówią? „Chodźmy do Betlejem i zobaczmy to, co Pan nam oznajmił!” Chodźmy i zobaczmy, jak Bóg działa, jak się Jego Słowo spełnia! Apostoł Tytusowi i nam pisze: To jest godne, by uwierzyć. Przyjmij, pójdź, zrób krok wiary i raduj się. Nie zostań pod choinką i przy pięknym kolorowym papierku, w który prezent był zapakowany. Przyjmij i ciesz się tym, co w środku!
Bóg chce na nas dokonać cudu przemiany w nowe stworzenie. Przyjęcie wiarą, krok by przyjąć chrzest – to nasza ludzka odpowiedź. Uwierzyć, pójść i przyjąć przychodzącego Zbawiciela muszą i pasterze. A wtedy Bóg przez swoją obecność w nas będzie przemieniał nas od środka. A to już jest Jego cud. Możemy, a nawet powinniśmy tego sami bardzo chcieć. Gdybyśmy nie chcieli, On nie będzie niczego robił wbrew naszej woli. Spowodować jednak, że to jak żyjemy jest „dobre i pożyteczne” dla ludzi, którzy są wokół nas – może i chce On sam, bo nam to wczoraj wieczorem i dziś mówi w swoich Słowach. Uchwyćmy się ich, przyjmijmy i wierzmy. Bo Jego Słowo jest prawdą i się spełnia. Amen.
Foto: Pixabay
Nejnovější komentáře