Jako luterána mě zajímaly paralely mezi Janem Husem a Martinem Lutherem. Na konfirmačních přípravách učíme o předchůdcích reformace, kteří pod ní připravili půdu, a k těmto průkopníkům bezesporu patří Mistr Jan Hus. O Lutherovi je zase známo, že se přiznával k Husovu odkazu odvolávajíce se do určitého symbolu údajně použitého samotným Husem: „Svatý Jan Hus ukazoval na mne, když psal z vězení Čechům, že teď budou smažit husu, ale za sto let budou poslouchat zpěv labutě.“ (Luther M.: Glosse auf das vermeinte kaiserliche Edikt. WA30III, 387) Zajímala mě otázka, zda skutečně lze Mistra Jana považovat za průkopníka reformace wittenberské.

Na svátek Mistra Jana Husa jsem byl pozván do Kateřinic na Valašsku na jejich slavnosti. Byl jsem požádán, abych rozdělil čas svého vystoupení mezi krátkou biblickou reflexi a historickou přednášku. Nechtěl jsem vyprávět životní příběh Jana Husa, protože mi to připadalo poněkud zvláštní, aby lidé museli každým rokem poslouchat víceméně totéž, a tak jsem se rozhodl podívat se na to, jakou inspiraci mohl z učení Jana Husa o sto let později čerpat dr. Martin Luther. Našel jsem k tomu dva zajímavé příspěvky, jejichž hlavní myšlenky se vám krátce pokusím přiblížit. Jedná se o studijní práci Katrin Deike s názvem „Jan Hus. Wegbereiter für die Reformation Luthers?“ a článek profesora Marcina Hintze, biskupa Pomorsko-vělkopolské diecéze Evangelicko-augsburské církve v Polsku „Jan Hus i Marcin Luter – kontynuacje i teologiczne uzupełnienia“.

Anglické inspirace

Od doby, kdy byla dcera Karla IV. Anna, sestra českého krále Václava IV. (1378-1419), provdána za anglického krále Richarda II. (22. ledna 1382 byla Anna korunována jako anglická královna), se mezi Anglií a Čechami rozvíjela čilá intelektuální výměna. To také vysvětluje kontakt Jana Husa s anglickým filozofem a teologem Johnem Wycliffem (známým v češtině jako Jan Viklef) a s jeho spisy. Jan Hus se s Viklefovým učením setkal již během svých studií, neboť i čeští teologové od poloviny 14. století toto učení přejímali a kázali proti oficiální církvi.

Rychlé šíření Viklefových názorů představovalo v očích českého kléru nebezpečí pro jednotu převládajícího církevního učení. Viklef kritizoval církev a její honbu za majetkem. Zpochybňoval také nadřazenost papeže, uctívání svatých a mnišství, abychom uvedli alespoň několik příkladů. I po jeho smrti v roce 1384 se jeho učení, které bylo synodou v Oxfordu v roce 1382 prohlášeno za kacířské, nadále šířilo.

Jedním z kazatelů, kteří přinesli Viklefovo učení lidem, byl Jan Hus. Jako oblíbený kazatel se chopil své kritiky a hlásal ji během svých kázání v Betlémské kapli. Viklef byl pro Husa vzorem. V jeho počínání ho podporoval král Václav, který doufal, že získá císařskou korunu, ale to mu bylo odepřeno třicetiletým schizmatem a dvěma papeži.

Hus se tak stal hříčkou úřadů – král ho podporoval, ale arcibiskup zakázal šířit jeho učení. Dokud byl Jan Hus pod ochranou krále Václava, nemusel se zákazu obávat. To se však změnilo v roce 1411, kdy byl císařem zvolen Václavův bratr Zikmund, který svého bratra obratně zapojil do prodeje odpustků, což Hus rázně odmítl.

Po zpřísnění zákazu zůstala Husovi pouze kázání v Betlémské kapli, kde mohl prezentovat své přesvědčení a učení. Ostrakizace Husa, obvinění z kacířství a hereze ze strany kurie a nařízené pálení Viklefových knih nakonec vedly k tomu, že Hus v roce 1412 odešel do exilu na Kozí hradek, kde začal sepisovat své učení. A zrovna tehdy, mezi rokem 1412 a jeho odjezdem do Kostnice v roce 1414, vznikly nejdůležitější z jeho spisů: O koupi úřadu, O církvi (De ecclesia), Postilla a Výklady.

Katolická církev v Německu se znepokojením sledovala šíření takzvané „české hereze“, k němuž docházelo v mnoha německých městech. Až do druhé poloviny 15. století byli vůdci husitských hnutí v Německu likvidováni v mnoha kacířských procesech. Dokonce i Martin Luther byl pevně přesvědčen, že „česká hereze“ stále existuje. Ještě v roce 1518, rok po zveřejnění svých 95 tezí, Luther vyjádřil názor, že by papež s pomocí inkvizice měl zakročit proti kacířům v Čechách.

Již z tohoto lze usuzovat, že sám Martin Luther si nemyslel, že mezi ním a Janem Husem existují paralely. Porovnáme-li však učení Jana Husa s Lutherovými 95 tezemi, rychle je najdeme. Stejně jako Jan Hus i Luther kritizoval tehdejší praktiky a rituály církve. Stejně jako Hus byl proti uctívání obrazů a ostře odsuzoval odpustky. Paralely však nelze spatřovat pouze v Husově a Lutherově učení. To nejdůležitější je návrat ke zdroji, tedy zdůraznění Písma svatého jakožto základu života a učení. Husova vnitřní proměna byla způsobena příklonem k Písmu a jeho hlubším poznáváním. Je vyjádřena formulací „když jsem Písmu srozuměl.“ Obdobně tomu bylo u Luthera, když narazil na slova z listu apoštola Pavla Římanům „spravedlivý z víry bude živ“, díky nimž pochopil, že je to Bůh, kdo zachraňuje. V něm je spása, pokoj srdce, ospravedlnění, pravá radost, láska bez hranic. Jan Hus měl ve své knihovně latinskou a českou Bibli. Podílel se pravděpodobně na překladu latinské Bible do češtiny. Písmo vykládal na teologické fakultě v univerzitním prostředí a především z Bible vycházel jako kazatel ustanovený v Betlémské kapli určené pro kázání Božího slova v českém jazyce. Luther je znám jako překladatel Bible z originálních jazyků jeho Nový zákon byl poprvé vydán v roce 1522, celá Bible v roce 1534. Lutherova Bible se stala vzorem pro pozdější překlady, jak protestantské, tak katolické, a to nejen do němčiny, ale i do dalších jazyků. Stejně jako Hus byl i Luther vykázán z církve a na Wormském sněmu v roce 1521 se ocitl v podobné situaci jako Hus v Kostnici. Jediným důvodem, proč Luthera nepotkal stejný osud jako Jana Husa, se zdá být skutečnost, že byla dodržena eskorta zaručená Karlem V.

Všichni jsme husité, aniž bychom to věděli…

Přesně dva dny po skončení slavné debaty mezi Lutherem, který byl podezřelý z kacířství, a Janem Eckem (1486-1543), profesorem z Ingolstadtu, který se považoval za pravověrného, obdržel Luther 3. října 1519 blahopřejný dopis od profesora pražské univerzity, utrakvisty Václava Rožďalovského. K dopisu byla přiložena kopie Husova díla O církvi. Po přečtení tohoto Husova eklesiologického pojednání píše Luther plamenný dopis kazateli a sekretáři saského kurfiřta Fridricha Moudrého Georgu Spalatinovi: „Aniž bych to věděl, učil jsem dosud zcela v Husově duchu. Totéž platí pro Johannese Staupitze. Zkrátka, všichni jsme husité, aniž bychom to věděli, a dokonce i Pavel a Augustin jsou ve svých formulacích husity.“

O necelý rok později, v programovém dopise „Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení křesťanského národa“ píše Luther o třech papežských zdech, které činily papeže nedotknutelným, a ukazuje způsob, jakým by tyto zdi měly být zbořeny: „Papežové se obklopili trojnásobnou zdí a přikryli se jí, takže je žádná moc nemohla napravit. Kdykoli na ně světská moc zaútočila, řekli: Světská moc nám nemá co poroučet, protože duchovní moc je nad světskou mocí. Když je chtěli pokárat metlou Písma svatého, řekli: Písmo svaté může vykládat jen papež. Když jim bylo znovu vyhrožováno svoláním všeobecného koncilu, vykřikli, že nikdo kromě papeže nemá právo svolat všeobecný koncil. Proto nám tajně vzali tři pruty, aby mohli bez obav z trestu páchat všechnu svou zlobu a zvrácenost.“ Ve 24. odstavci traktátu se Luther zmiňuje o Češích: „Ani zde nechci soudit Jana Husa, ani nechci obhajovat jeho bludy, ačkoli můj rozum na něm zatím neshledal nic špatného.“ Luther se však nezaměřuje na obsah Husova učení, ale na bezpráví, které mu bylo způsobeno ze strany světského panovníka a papeže. Luther tak Husa zařadil do výkladu, který v něm viděl především kritika papežské autority. Právě papež je osobně zodpovědný za zlo, které se v církvi děje, za pýchu vyššího kléru a zejména za simonii, která bují téměř všude. V říjnu 1520 již Luther expressis verbis napsal, že Husovy odsouzené články jsou de facto kristovské, pavlovské a augustinovské.

Jiný přístup

Jak poznamenává autor kritické studie o Lutherově teologii Hans-Martin Barth, kritika církve u Viklefa a později v Husových spisech se zaměřovala na kritiku postojů a morálky tehdejšího papežství a vyššího kléru, zatímco Luther svou kritiku papežského úřadu prováděl na základě argumentů teologické povahy. Proto Barth nenachází v Lutherově eklesiologii ani v žádném oddílu jeho dogmatiky přímý odkaz na Husovu teologii (Barth H.-M.: Die Theologie Martin Luthers. Eine kritische Würdigung. Gütersloh 2009).

Luther se s teologickým myšlením Jana Husa hlouběji neseznámil, přečetl si pouze traktát O církvi a našel v něm především kritiku instituce papežství. V té době byla luterská sakramentologie ještě málo rozvinutá, takže se na Husův odkaz v této oblasti vůbec neodvolával. Když pak Luther formuloval učení o Večeři Páně, použil formuli pojmenovanou později termínem konsubstanciace a odmítl Husovi blízkou koncepci transsubstanciace založenou na aristotelských nástrojích. Podstatou transsubstanciační nauky je myšlenka, že se chléb při konsekraci mění v tělo Kristovo a víno v Kristovu krev takovým způsobem, kdy zůstávají pouhé vnímatelné vlastnosti chleba a vína, jako jsou jeho tvar, chuť, vůně, barva apod., avšak podstata (substantia) obou živlů dle slov tridentského Římského katechismu „nepokračuje v existenci“ a je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy. Podkladem tohoto učení je aristotelská filozofie, zejména v její modifikaci Tomáše Akvinského. Termínem konsubstanciace, tedy koexistence více podstat v jedné věci, bývá označováno luteránské učení o svátostném sjednocení – chléb a víno jsou pravým tělem a krví Ježíše Krista, jsou sjednoceny, aniž by se jedno v druhé měnilo. Zde vidíme ostří středověkého sporu mezi nominalismem a realismem. Luther byl vychován augustiniány v duchu nominalismu a důsledky tohoto pojetí nacházíme nejzřetelněji právě v sakramentologii.

Jak poznamenal polský církevní historik páter Bolesław Kumor, Jan Hus zůstal i na rozdíl od Viklefa věrný konceptu proměny substance při aktu svěcení. Na rozdíl od pozdějšího Luthera zdůrazňoval v duchu donatismu, že účinnost svátostí závisí na stavu milosti toho, kdo svátost vysluhuje. Církev dokonalá – toto byla vize charakteristická pro eklesiologii pražského Mistra. Hus neodmítl ani koncept očistce, který Luther o sto let později odmítl jako nebiblický. Luther také odmítl Husovo učení o předurčení, teologický motiv, který později převzal švýcarský reformátor Jan Kalvín.

Po roce 1521 (Wormský sněm a hrozba opakování Husova osudu) se Luther na nějakou dobu přestal přímo odvolávat na Jana Husa. Teprve v roce 1531 najdeme v Lutherových spisech první zmínku o použití již na začátku zmíněné ikonografie: hus-labuť. Tehdy Luther zapsal ona známá slova:

„Svatý Jan Hus ukazoval na mne, když psal z vězení Čechům, že teď budou smažit husu (protože Hus znamená husa), ale za sto let budou poslouchat zpěv labutě.“ Luther se zde volně odvolává na glosu z husitské literatury, v té však nikde zmínku o labuti nenajdeme. Není známo, odkud Luther tento symbol získal, faktem je, že se stal charakteristickým znakem evangelických kostelních věží. Tento motiv se natrvalo zapsal do evangelické symboliky, kdežto Husovy myšlenky byly v prvním období dějin protestantismu málo známé.

První kritické vydání díla Mistra Jana Husa a Hieronyma Pražského však sestavil evangelický učenec, gnesioluteránský teolog Matyáš Flacius zvaný Illyricus (1520-1575) v roce 1558 a vydal je tiskem v Norimberku. Tato událost dala podnět k důkladnému studiu odkazu pražského profesora. Sám Flacius se ve svých spisech odvolával na Husovo svědectví a v Catalogu Doctorum Ecclesiae Dei jej zařadil do jedné řady svědků víry spolu s Lutherem a porýnským mystikem Janem Taulerem (1301-1361), kterého si mimochodem Luther velmi vážil.

Husův postoj a kritika papežství, nikoliv teologie

Byl tedy Jan Hus předchůdcem církevní reformace Martina Luthera? Při pohledu na Husův život a jeho službu a při stručném srovnání s Lutherovým učením 100 let po smrti Jana Husa lze jistě nalézt paralely, díky nimž se Hus jeví jako jeho předchůdce. Lze však také konstatovat, že Martin Luther se zpočátku neopíral o Husovo učení. Naopak, sám s údivem zjistil, že nevědomky zastával stejné teze jako Jan Hus. Teprve po tomto zjištění se Martin Luther k Janu Husovi a jeho učení přiznal. Na druhou stranu, pokud uvážíme, že Martin Luther věděl o důsledcích, které mělo Husovo učení v roce 1415 pro Jana Husa, lze předpokládat, že Luther byl tímto ovlivněn ve svém jednání.

Hus se více soustředil na to, že obnova religiozity by měla začít u duchovních; v tom viděl naději a příležitost pro obnovu křesťanství. Luther si uvědomoval, že náprava křesťanství tímto způsobem nemůže být plodná: zlepšení stavu křesťanů je úkolem všech věřících, jak je vyjádřeno v učení o všeobecném kněžství.

Jan Hus je v protestantské tradici považován za Lutherova předchůdce. Z výše uvedeného rozboru však vyplývá, že tuto tezi lze jen stěží aplikovat na samotné teologické myšlení obou reformátorů. Spíše je třeba říci, že Luther se svým způsobem, tvořivě či dokonce selektivně, odvolával na Husův odkaz, spíše na jeho postoj a kritiku papežství než na samotné jádro jeho teologie. Avšak teprve díky Martinu Lutherovi, přesněji řečeno díky prvnímu německému tištěnému vydání spisu O církvi z března 1520, přestaly být myšlenky Mistra Jana z Prahy vnímány v rovině neznámé české hereze. Stal se trvalým odkazem celého protestantského tábora a v umění se Hus stal Lutherovým předobrazem.

Kateřinice, 6. 7. 2022

Fotky ze slavnosti najdete zde: Na Jana Husa v Kateřinicích u Kamasů | Zonerama.com
jak

jak

Leave a Reply