Kdo proti nám?

Ř 8,31-32

Co ještě dodat? Je-li Bůh s námi, kdo bude proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás všechny; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?

Sestry a bratři, jsem vděčný že mohu být dnes tady mezi vámi v Ostravě, protože váš sbor – jakožto sousedský pro nás havířovské – je pro mne blízký. Jsem vždycky mezi vámi velmi rád a rádi jsme také v minulosti navštěvovali různá zajímavá setkání nebo slavnosti ve vašem Kristově kostele. Navíc jsou mi blízké vaše dějiny, protože jsem se jimi tak trochu podrobněji zabýval, když jsem na konci minulého století psal článek o evangelících v Ostravě do časopisu Gazeta Ewangelicka, s nimž jsem tehdy pravidelně spolupracoval. Ono víte, když studujete něčí historií, pak se ve vašem srdci zrodí i vztah ke společenství, o němž přemýšlíte a píšete, a také vám něco říkají ty budovy, kolem kterých už neprocházíte lhostejně, ale vidíte za nimi jejich příběh a příběhy lidí, kteří je stavěli.

Letos po delší době máme v našem sboru v Suché opět konfirmandy, jsou to skvělí mladí lidé a rádi se spolu setkávají, proto mi bylo upřímně škoda vypustit tato páteční setkání nebo přinutit mladé k účasti na tradičně – přiznejme si to – anonymních a jednotvárných bohoslužbách, kde se každý posadí tak, aby se též náhodou jeho zrak nepotkal se zrakem někoho jiného a aby každý ke každému měl daleko, pak smutný farář v dlouhém černém taláru, který se normálnímu člověku spojuje jen s pohřbem, bude mít taktéž dlouhé a smutné kázání… Toto ne, řekl jsem si, a navrhl aby se chvíle Postního ztišení konala u stolů, aby to bylo interaktivní, aby se kladly otázky a také mladí aby měli nějaký podíl na průběhu setkání. A s radostí jsem konstatoval hned v první pátek, že vy to děláte podobně, protože jsme jako hosta měli bratra faráře Viléma, a ten nám podal relaci o tom, jak to u vás vypadá.

Nu, ale pro onen výše zmíněný důvod jsem omezen co se týče páteční služby v jiných sborech – proto je super, že někteří mají své bohoslužby v jiné dny než pátek. A navíc zítra jsme měli mít studenta Davida Kotase – jenže předevčírem se mi nahrál na Messenger pastor Pavel Taska, který dělal rozpisy služeb, že prý k panu studentovi se žádný rozpis nedostal a vůbec o ničem neví, tedy všechny bohoslužby naplánovány s jeho účastí padají – tak tedy mám zároveň slovo na zítřek do Suché. Bude v češtině a navíc na určený text.

Přečetli jsme před chvíli dva verše – a jsem rád, že jenom dva, protože každý text z Božího slova skrývá tolik bohatství, že ani během dlouhých přednášek a studování by člověk nebyl sto pořádně odhalit jeho obsah a do něj se ponořit. Musíme se přitom podívat na text tak trochu očima původních adresátů – co oni rozuměli z dopisu, který jim psal apoštol Pavel. A ihned v oněch dvou verších jsem zjistil, že zřejmě většinou pocházeli z židů – protože Pavel zde cituje texty z Písma, tedy samozřejmě ze Starého zákona. Totéž dělá i v dalších verších, v celém tomto úseku, jenž bývá většinou čten dohromady; od 31. do 39. verše. Navíc cituje ze všech tří částí Písma: tedy jak z Tóry, tak z Neviím a Ketuvím; nevím zda si z konfirmační přípravy pamatujete, co to je. Jedná se o tradiční rozdělení Tanachu, což je akronym od prvních písmen těchto částí a tímto pojmem židé označují Písmo svaté. My máme v příručkách pro konfirmandy rozdělené knihy na historické, naučné a prorocké a takto je naší evangeličtí předkové pro lepší zapamatování rozdělili právě po vzoru židovské Bible. Je tam tedy ono Učení (nebo my říkáme Zákon, ale žid by asi spíše řekl Učení), tedy pět knih Mojžíšových; pak Proroci – prorocké a historické knihy a Spisy čili Žalmy, Přísloví, Jób Kazatel a další. Tedy jakési „navlékání perel“, jak tomu židé říkají, citace z Písma, které nejen na sebe navazují, ale které není zapotřebí celé číst, protože vzdělaný posluchač si zbytek domyslí. Stejně Ježíš používal tuto metodu, která pro židovské učitele této doby byla běžná, jak potvrzuje dnešní věda. Onu klasickou rabínskou metodu mnohdy můžeme pozorovat ve spisech našeho – tedy křesťanského – Nového zákona: někdo cituje začátek verše a sečtělý v Písmu posluchač je sto si vybavit, o čem tento příběh nebo úsek z Písma hovoří. Židé se celým pasážím Písma učili od dětství nazpaměť, v synagógách se nad Písmem diskutovalo, nebylo to jen privilegium pro bohaté nebo vzdělané, taktéž se dnes zjišťuje, že i ženy na tom mnohdy měly podíl a byly žákyněmi známých učitelů. Aby se posílil účinek výroku, citovala se pouze část verše a posluchači si museli doplnit zbytek. Když tedy posloucháme slova Ježíše, mnohdy je důležitější to, co neřekl, než to, co řekl. A totéž vidíme dnes u Pavla. Někdy jsou tyto odkazy zřejmé, někdy jsou jen v náznacích, v jednom nebo ve dvou slovech. Ostatně dnes to děláme také; kdyby novinář ve své reportáži něco popsal třebas jako „cinkání klíčů“, patrně byste se dovtípili, že událost připodobňuje k sametové revoluci.

Narychlo jsem pátral po tom, co se píše o možných adresátech Pavlova dopisu, kým mohli být oni římští křesťané, jaký byl jejich původ – a ve všech dostupných zpracováních jsem se dočetl, že zřejmě pocházeli jak z židů, tak i z pohanů. Nejsme schopni určit, která z těchto skupin byla početnější. Je pravděpodobné, že církev v Římě vznikla, když první křesťané přišli do Říma z Palestiny a byli přijati početnými židovskými komunitami ve městě. Asi pocházeli z nižších vrstev této komunity, z řad dělníků, drobných řemeslníků a obchodníků, nebo i otroků. Když však přijmeme, že tradice vyučování v Písmu se vztahovala v podstatě na každého žida, toto zřejmě nebyla překážka, aby k nim Pavel psal výše zmíněným způsobem – a musel vědět, že většina z posluchačů má skutečně židovský původ; jinak by se na Písma takhle neodvolával.

List Římanům obsahuje rozsáhlou a nejsystematičtější úvahu apoštola Pavla o situaci všech lidí před Bohem. Všichni pohané jsou lidé ponoření do hříchu a nevěry; také Židé jsou hříšní, protože příliš lpí na Mojžíšově zákoně a nejsou schopni ho dodržovat. Život pohanů a Židů je nevede ke spravedlnosti. Spravedlnost, tedy ospravedlnění a postoj správného vztahu k Bohu, je totiž darem Boha člověku, který je člověk schopen přijmout pouze skrze víru. Když apoštol ukazuje na tuto cestu víry, připomíná, že nejstarším a nejvznešenějším příkladem zde zůstává patriarcha Abraham. Bůh, aby lidem umožnil správný vztah k sobě samému, poslal Ježíše jako Mesiáše. Ježíš obnovil situaci člověka, stal se pro nás novým Adamem – na rozdíl od toho prvního, starého. Od této chvíle dostává existence pro ty, kdo v něj uvěřili, jiný rozměr: Mojžíšův zákon už není tím nejdůležitějším, důležitý je zákon Božího Ducha; místo strachu přichází jistota, že nás objímá Boží láska, která je silnější než všechna utrpení a protivenství.

Osmá kapitola dopisu, z níž dnes čteme, začíná slovy: „Nyní tedy už není odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha, jenž dává život v Kristu Ježíši, tě osvobodil od zákona hříchu a smrti. Pro Zákon, bezmocný kvůli tělu, to bylo vskutku nemožné, Bůh pak tím, že poslal svého vlastního Syna s tělem podobným tělu hříchu, kvůli hříchu odsoudil hřích v těle, aby se předpis Zákona naplnil v nás, kteří se neřídíme podle těla, nýbrž podle Ducha.“ (Ř 8,1-4) Pak čteme, že je to Duch, který dosvědčuje, že jsme dětmi, doslova „Božími syny“, což je opět tehdejší srozumitelný pojem, a hlavně tam čteme o onom předurčení ke spáse a slávě, které vždy apoštol Pavel rád zdůrazňoval, a my jakožto luteráni to děláme také – a na rozdíl od bratří kalvinistů se nesoustřeďujeme na předurčení k záhubě, protože o tom Písmo nic neříká, nýbrž na předurčení ke spáse. Přečtěte si doma celou tu kapitolu z Listu Římanům, pak vám to bude jasné. Celá pasáž končí slovy: „Vždyť ty, které předem rozpoznal, také předurčil k tomu, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, a on tak byl prvorozeným mezi mnoha bratry [pozor, už narážka na text, který bude za chvíli citován!]; a ty, které předurčil, také povolal; ty, které povolal, také ospravedlnil; ty, které ospravedlnil, také oslavil.“ (Ř 8,29.30)

A aby už nikdo neměl žádné pochybnosti, pokračuje: „Co ještě dodat? Je-li Bůh s námi, kdo bude proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás všechny; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? “ – toto již jsou slova našeho textu. Pak v dalším úseku, když jej budete číst z dobrého překladu, najdete kurzivou označené citace z Písma; je tam úsek z 3. kapitoly proroka Zachariáše a z 44. i 110. Žalmu… My se však soustřeďme na naše dva verše. A ihned na začátku najdeme verš z 50. kapitoly knihy proroka Izajáše: „Kdo proti mně povede při? … Kdo je můj protivník? Hle Pán Jahve mi přijde na pomoc, kdo by mě odsoudil?“ (50,8.9)

Kdo to říká? Jahvův služebník, který svědčí: „Nastavil jsem záda těm, kdo mě bili a líce těm, kdo mi rvali vous; nechránil jsem si tvář před urážkami a plivanci. Jahve mi přijde na pomoc, proto jsem … své tváři dal ztvrdnout v kámen…“ (v. 6-7) Máte ještě někdo pochybnosti, proč čteme náš text v pašijním období?

A pak je povzbuzení pro nás – a zřejmě když Pavlovi adresáti četli kontext této citace, je našli také: „Kdokoli z vás se bojí Jahva a poslouchá hlas jeho Služebníka [zase: když víš, kdo je oním Služebníkem; že jim je Ježíš, Mesiáš] kdokoli kráčel v temnotách a neviděl žádný přísvit, ať se spoléhá na Jahvovo jméno, ať se opře o svého Boha.“ (v. 10) O tom přeci psal Pavel v předchozích verších! A jak takové povzbuzení muselo působit na pronásledované Kristovy učedníky, kteří si domysleli nebo dočetli kontext citovaného úseku z Písma… „Ať se spoléhá na Jahvovo jméno, ať se opře o svého Boha!“ O toho, který říká: Jsem s tebou, jsem který jsem…

A pak onen největší obraz otce, jenž obětuje svého jednorozeného syna, kterého život se přaci spojoval s Božím zaslíbením! Abraham, který stoupá se svým zaslíbeným synem Izákem na horu Moria, protože mu Bůh řekl, že jej tam má obětovat. Kniha Genesis 22. Předobraz Božího činu spásy. „… Neušetřil vlastního Syna, ale vydal ho za nás všechny…“. Teď přečtu z knihy Genesis: „Přísahám sám při sobě, Jahvovo slovo: protože jsi to učinil, protože jsi neodepřel svého syna, svého jediného, zahrnu tě vrchovatě požehnáním, rozmnožím tvé potomstvo jako hvězdy na nebi a jako písek, jenž je na mořském břehu, a tví potomci dobudou bránu svých nepřátel.“ (Gn 22,16.17) Slyšíte to v římském kontextu? V kontextu rozšiřování zvěsti evangelia? Vidíte tam i sebe mezi oněmi potomky víry, o nichž apoštol Pavel píše Římanům v celém tomto dopise? A když si domyslíte dějiny Říma, požár města a následující kruté pronásledování – a pak Řím jakožto jakési pomyslné ústředí křesťanství, nezní vám prorocky slovo: „… Tví potomci dobudou bránu města svých nepřátel?“ I kdybychom to nečetli až tak doslovně, můžeme tam vidět povzbuzení, které každý věřící v Syna Božího Ježíše Krista za nás obětovaného, může přijmout pro sebe a svůj osobní životní příběh.

„Co ještě dodat? Je-li Bůh s námi, kdo bude proti nám?“ Obrovské bohatství nám Pán Bůh otevírá ve svém slovu, i když to jsou jenom dva verše. Čtěme je s vášní a důvěrou, kéž jsou i pro nás dnes povzbuzením a zdrojem naděje na budoucí chválu spolu s Kristem, i kdybychom zatím ještě museli kráčet cestou protivenství nebo dokonce utrpení. Nic „nás nedokáže odloučit od Boží lásky projevené v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,39)!