Již příští týden se můžete těšit na nové číslo časopisu Přítel-Przyjaciel s ústředním tématem „Svědectví životem“ a mnoha zajímavými články (níže malá ukázka). Doporučujeme!

 

„Četl jsem článek, že člověk v současnosti přijme za den několikanásobně víc informací než před sto lety, kdy byly jediným zdrojem informací pouze tištěné noviny. Jsme přehlceni informacemi, a to více než kdy jindy v dějinách lidstva. Z toho důvodu platí pravda, že pokud naše slova mají mít význam, o to více musí být dokázána nebo podložena našimi činy. Moc slov je v činech.

Všichni zřetelně vnímáme rozdíl, když někdo pouze mluví (například o pomoci chudým) a když někdo, kdo o tom mluví, je také sám intenzivně zapojen v praktické pomoci chudým a hladovým. Nebo když někdo pouze říká, že Bůh i dnes zázračně uzdravuje, a někdo, skrze něhož Bůh opravdu zázračně uzdravil mnoho lidí. Anebo když někdo jen říká, že bychom se měli modlit, a někdo, kdo o modlitbě hovoří ale zároveň o něm víme, tráví dlouhé hodiny denně v přímluvných modlitbách a půstu. Moc slov je v činech. Neznamená to, že činy jsou důležité a slova důležitá nejsou. Ne. Znamená to, že jestliže uděláme nějaký skutek, pak následná slova mají zcela jiný význam.

Vždyť samotné Boží slovo je rovněž pouze slovem. Avšak toto slovo se také stalo tělem…Když nám Ježíš nám říká, abychom milovali ostatní, poslouchali Písmo, modlili se, sloužili Bohu obětavě a bezvýhradně, a přitom on sám by takto nežil, jeho slova by nic nezpůsobila. Neměla by žádnou moc. Ale když se díváme na Ježíšův život, je pro nás 100 % vzorem k následování, a to absolutně ve všem (kromě toho, že bychom měli spasit svět)…“

(Pavel Taska, Žijeme v informační době, s. 6)

 

„… Moje pokolenie było wychowywane tak, że życie i słowa mają takie samo znaczenie. Mają ten sam głos. Polityków krytykujemy, że przed wyborami obiecują co innego, a potem w życiu politycznym o tym zapominają. Na oko polityk prawicowy, ma rodzinę, z którą widzimy go na bilboardzie przy drodze, a w końcu po latach okazuje się, że miał kochankę i nieślubne dziecko. Los nieślubnego dziecka, ukrywanego przed wszystkimi, pięknie opisała w swojej książce Mazarine Pingeot – nieślubna córka prezydenta Mitteranda, obecnie wykładowczyni na paryskim uniwersytecie (Mazarine Pingeot, Mały dobry żołnierzyk. Dziennik córki Francois Mitteranda, ISBN 978 83 637 – 7330 4). Czy osiągnięcia polityczne dobrego polityka mają większe znaczenie niż łzy jego nieślubnego dziecka? Łzy nieślubnego dziecka spływają po cichutku.

Czy osiągnięcia duszpasterskie naszych duszpasterzy są ważniejsze niż łzy przelane przez poniżone żony, pomimo że na oko wszystko jest OK? Czy książki wybitnego pisarza, cenionego za granicą i tłumaczonego na wiele języków, mówią o pisarzu więcej niż jego życie, zwłaszcza to, że spoczywa na nim piętno donosiciela? Aktualnie chodzi o odbrązowienie pisarza Milana Kundery. Przez pomyłkę utkwił w naszym pokoleniu jako dysydent, ponieważ wyemigrował do Francji i tam dotąd żyje. Dysydentem nie był, zawsze gardził czeskimi dysydentami i dystansował się od Charty 77. Niektórzy twierdzą, że dzieło człowieka, które zostanie po jego śmierci, jest niezależne od jego moralności…”

(Anna Bystrzycka, Kiedy życie krzyczy głośniej niż słowa, s. 8)

 

„Když se poohlédnu před únor letošního roku, mohu konstatovat, že jsme se skutečně snažili být na blízku všem pacientům v nemocnicích a uživatelům sociálních zařízení, která navštěvujeme a v našich městech, v Havířově a Ostravě, jich je opravdu dost. Proč píši o měsíci únoru? Protože nejprve zavírala zařízení chřipková epidemie a následně covid-19. A tak naše služba probíhá ve velice zajímavém režimu, neboť neustále zjišťujeme, zda můžeme přijít na návštěvu, biblickou hodinu, bohoslužby a za jakých podmínek. Situace se týden od týdne mění, což v mnohém naši službu komplikuje. Nejvíce to postihuje pacienty s dlouhodobější hospitalizací a seniory v domovech. Také my jsme se museli naučit komunikovat přes telefony a různé mobilní aplikace. Výhodou je, že můžeme být na blízku i přes vzdálenost, kterou různá omezení nastavila, ale osobní kontakt to nenahradí. Ostatně to jsme si prožili i ve sborech, kdy jsme se nemohli scházet. Přesto se snažíme i v těchto neustále se měnících podmínkách fungovat a plnit své poslání…“

(Ondřej Prokop, Nablízku každému bez rozdílu, s. 9.)

 

jak

jak