W niedzielę 15.01.2023 r. odwołany został nagle i niespodzianie do wieczności kolejny w tak krótkim czasie solista Zespołu Pieśni i Ruchu Nieskoordynowanego „Niezapominajki“ śp. Mirosław Pastorek z Cierlicka. Pożegnaliśmy się z nim w czwartek 19.01. o godz. 14:00 w kościele ewangelickim w Cierlicku.

 

Mirek se narodil v Dolním Těrlicku dne 15. září 1949 svým rodičům Bronislavě a Alfrédu Pastorkovým, jako jejich první dítě. Dětství prožíval se svou mladší sestrou Johannou v dnes již zatopeném domě poblíž Pacaluvky. Tam také v roce 1955 začal chodit do polské základní školy.

Od dětství miloval hudbu a zpěv, který ho provázel celým jeho životem. Proto už v dětství začal hrát na klavír. Vedla ho k tomu převážně jeho matka, po níž zdědil talent.

Po ukončení základní školy nastoupil na polské gymnázium v Českém Těšíně a pak následovalo studium na aranžéra v Bratislavě. Své první a zároveň téměř poslední zaměstnání začíná v podniku Pramen jako aranžér, později jako vedoucí propagace prodejen Pramen. V této profesi se plně realizoval a uplatnil svůj cit pro výtvarné umění. V kolektivu našel spoustu přátel s nimiž udržoval kamarádské vztahy do konce svého života.

V sedmdesátých letech potkává svou ženu Majku a v roce 1974 spolu uzavřou sňatek. Po dvou letech se jim narodí syn Honza a za šest let dcera Hanka. Společně se svou ženou trávili volné chvíle ve společnosti přátel, ať už to byly Wykopavky“ u Brónka na zahradě, nebo chaty a lyžování v horách společně s dětmi.

Po 16ti letech života v Ostravě se rodina stěhuje zpět k Mirkovým rodičům do rodného Těrlicka. Znovu zde oživil své kamarádské vztahy z mládí a také našel nová přátelství.

V roce 2012 se dočkal svého prvního vnoučete Ondřeje a pak krátce za ním se narodila další vnoučata Jasmínka, Evička a Oliver. Všechna vnoučata zdědila po dědovi hudební nadání, z čehož měl velkou radost.

Ve svém důchodovém věku se opět ke své zálibě zpěvu vrátil. Oživili zpět skupinu z mládí, Zespół Pieśni i Ruchu Nieskoordynowanego Niezapominajki, a opět se svými kamarády začali vystupovat na veřejnosti. Hudbě věnoval veškerý svůj volný čas. Hrou na klavír, harmoniku a kytaru vždy potěšil okolí přátel a rodiny.

Poslední dva roky jeho život sužovaly různé zdravotní potíže a nemoci, musel podstoupit několik pobytů v nemocnicích a operací. Po poslední krátké nemoci byl odvolán z našeho středu v neděli 15. ledna ve věku 73 let.

Modlíme se o útěchu a naději věčnosti pro pozůstalé: manželku Majku, syna Honzu, snachu Janu, dceru Hanku, zetě Weina, vnoučata Ondru, Jasmínku, Evičku a Olivera, sestru Janu s rodinou, další příbuzné. Loučí se s Mirkem mnozí známi, kamarádi a přátelé. Dovolím si tímto poděkovat vám všem, obzvlášť nejbližším, za veškerou lásku, blízkost, společně prožívané chvíle radosti, ale i ty těžší a smutné, protože v nich se projevovalo to, že k sobě patříte a máte se rádi. Děkuji všem, kdo jste na něj pamatovali když byl v nemocnici nebo v jakékoliv životní situaci. Za veškeré projevené dobro, za vtipné a povzbuzující slovo, tichou modlitbu a nyní i za to, že budete na Mirka pamatovat ve vděčných vzpomínkách a že jste se zde shromáždili, abyste se s nim rozloučili a vyjádřili soucit pozůstalým – ze srdce vroucí Pán Bůh zaplať.

1Te 4,16-18

Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.

„Nasz Mirek“ – toto vždy někdo z naší skupiny řekl, nebo dokonce několik osob najednou, když zazníval potlesk po Mirkově písničce. Velmi často se stávalo, že jej tak představila blahé paměti Jadzia, naše Złota Niezapominajka, se kterou jsme se rozloučili dva dny před Mirkovým odchodem. Toto byli naši dva hlavní sólisté, proto jsme chtěli uctít jejich památku tím, že jsme dnes opět jako vždycky spolu s nimi zazpívali. Respektive dělali jim nedokonalý (v úvozovkách) sborový“ doprovod. Někdo na poslední zkoušce řekl: Teď už jejich zpěv zaznívá v nebi, u Pána. A myslím si, že je to pravda. Že už zaznívá. My jsme sice před chvíli četli o tom, že přijde poslední den, kdy … sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni … vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Ním.“ A ještě je nutno zdůraznit, že pokaždé když kterýkoliv z apoštolů nebo novozákonních autorů o tomto dni a budoucích událostech píše, přidává k tomu – jako zde – Těmito slovy se vzájemně potěšujte.“ Je tam povzbuzení. Je tam naděje.

Já však osobně jakožto dítě 20. století jsem i dítětem racionalismu a mám rád, když je vše logicky uspořádáno a do sebe zapadá. Je proto pro mně přesvědčivé, když někteří teologové zdůrazňují, že přeci čas, prostor a jiné rozměry jsou pojmy, kterými my lidé zde na zemi popisujeme něco ze své skutečnosti, ty však v Boží věčnosti – kterou zatím popsat neumíme – přestanou platit. Ukládáme těla našich zesnulých do země s nadějí na vzkříšení, dokonce toto zbožně řečeno zaznívá na pohřbech – proč by se ale nemohlo stát, že ve chvíli smrti čas přestane platit a naši zesnulí (na jejichž hroby my pořád ještě chvíli budeme chodit a na ně vzpomínat) již v okamžiku odchodu prožijí své vzkříšení, ocitnou se před soudem a uvidí celý svůj život do detailů – na toto vše pak zazní Kristovo: Já jsem za tebe zaplatil nejvyšší cenu, položil jsem za tebe život, jsi Božím dítětem“ a pak následuje to, co nikdo z nás neumí popsat, protože tu novou skutečnost nikdo z nás ještě pořádně nespatřil. Pouze můžeme nakouknout za oponu, když nám to některé biblické knihy tak trochu poodhalí. Jinými slovy: pro ně už je skutečností to, na co my ještě čekáme.

„Nasz Mireczek“. Ono slůvko náš“ hodně říká o tom, jakým byl člověkem a proč jsme jej měli rádi. Proč nám tolik chybí a proč tolik lidí na něj bude s vděčností vzpomínat. Především byl váš, drazí nejbližší, a vy sami víte, jak nesmírně mnoho toto malé slůvko pojme a co to všechno znamená. Tak jako jiné slovo: Mirek mnohdy interpretoval světový hit v české verzi známý jako Písmena“: L., A., S., K. A. – co všechno znamenají. Náš“ o něm říkáme my, kdo jsme se s nim setkali jakožto s člověkem, jak se říká, se srdcem na dlani“, citlivým nejen ve smyslu uměleckém ale normálně lidském, s jeho humorem, s odstupem, kterého já osobně si velmi vážím u každého kdo to dokáže, kdo dokáže být opravdově pokorný, skromný, normální. A při vší legraci či smíchu, které jsme spolu zažili (nebo: vy kdo jste jej znali dlouho jste toho zažili mnohem více) při tom všem, jakou měl obrovskou úctu k opravdovým hodnotám, také k tomu, co je svaté, co je Boží, co patří do prostoru modlitby, kostela, lidského svědomí, přesvědčení. Toto vynesl z domu a hlavně příkladu a svědectví své maminky, na kterou většina z vás tady pamatuje jako na velice zbožnou osobu. Po ní zdědil i hudební nadání, jak již tady bylo řečeno, a věděl jak mnohem přesněji a krásněji než slova popisují náš svět tóny hudby. Že vyjadřují i to, co zatím slovy neumíme nazvat. Proto jsem přesvědčen, že ono je náš“, náš Mirek“ již zaznělo před trůnem Nejvyššího, který přeci i o něm, pokřtěném v Ježíšovo jméno a patřícím do Božího lidu říká v Písmu: Znám tě jménem“ nebo Oslovil jsem tě tvým jménem, jsi v mých očích tak drahý, vzácný, protože tě miluji… Vykoupil jsem tě…“ (Iz 43) A Boží slovo dosvědčuje to, co zase na okamžik zaslechli někteří z těch, kdo prožili třebas klinickou smrt – že slyšeli překrásnou hudbu, kterou nelze popsat slovy. Mirku, nie gniywej sie, że tak powiym, ale cieszym sie na to, że roz aji jo a niejedyn z nas bedymy mógli ci dorównać w tym fantastycznym swingowym poczuciu rytmu, melodii, tego czego my se próbowali od ciebie uczyć, że to bydzie godne wystąpienia przed naszym Ojcym w niebie. A że już tam nie jyny z Jadzióm, ale przede wszystkim ze swoją mamusią i najlepszymi muzykami świata robicie taki live, tak fantastyczną improwizację, jakiej tylko Najwyższy jest godzien.

Dobra, „po naszymu” już było, teraz na chwilę po polsku. Na końcu, przed wyjściem z kościoła, rozbrzmiewa według naszej pogrzebowej liturgii tak zwane chrzestne błogosławieństwo. Jest ono przypomnieniem tego, że ten człowiek nie tylko narodził się cieleśnie, fizycznie, jako dziecko swoich rodziców, ale że poprzez wodę Chrztu Świętego został obmyty z wypaczenia, które w religijnym slangu nazywamy grzechem, i że dzięki Synowi Bożemu który przyszedł i stał się człowiekiem, człowiek może stać się synem Bożym, dzieckiem Bożym. Jest to zgodne także z psalmem, który mówi, że jak Pan błogosławił wejście, tak niech błogosławi i wyjście. Ja to błogosławieństwo robię zawsze przy nabożeństwach pożegnalnych. Ale dziś – proszę, żeby się ktoś nie gorszył – powiem i zrobię coś, czego nie robiłem jeszcze nigdy. Przed błogosławieństwem, jak po koncercie, po zakończonej piosence, przedstawię go Panu: nasz Mirek”. I wierzę, że tam, poza sferą naszego postrzegania zabrzmi wielkie Amen: nasz Mirek!” – tak, Ty to Panie uczyniłeś, tak właśnie jest. Nasz…

I strasznie wam i sobie samemu tego życzę, żebyśmy gdy kiedyś ten mikroprocesor, który mamy w naszej głowie zostanie uruchomiony czy odczytany i ujrzymy w jednym momencie całe swoje życie ze wszystkimi szczegółami, i pewnie z powodu wielu z nich będzie nam straszliwie głupio, żebyśmy wtedy usłyszeli ze strony Ojca, Syna i Ducha Świętego: Nasz Janusz, nasz Janek, nasza Ania, nasza Zuzka – każdy swoje imię. Bo to mówi Jezus w słowach: Kto w tym życiu wierzy we mnie, nie usłyszy wyroku, ale przeszedł ze śmierci do życia”. Jan 5,24 – jak chcecie, to sobie w domu przeczytajcie.

Czyli – tak jak żeśmy słyszeli na końcu naszego tekstu: kiedykolwiek wspominamy naszych ukochanych, wówczas myślą o wieczności i odniesieniem do Zbawiciela Jezusa Chrystusa, do słów Jego obietnic się nawzajem pocieszajmy!

Pokój Boży, który przewyższa wszelki rozum niechaj strzeże serc i myśli waszych w Chrystusie Jezusie! Amen.

 

 

jak

jak

Leave a Reply