Roční okruh církevních svátků se nazývá církevní rok. Jeho části zpřítomňují liturgickým slavením jednotlivé etapy dějin spásy.
Nový církevní rok začíná první adventní nedělí. Název pochází z latinského slova „adventus“ (příchod). V křesťanském smyslu slova tento výraz označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista a slaví se o Vánocích (25. 12.). V adventu se křesťané vžívají do atmosféry dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele do lidských dějin a zároveň oživují touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního života.
Advent byl původně 40denním obdobím ztišení, půstu a přípravy katechumenů ke křtům, které se konaly na svátek připomínající Kristovo narození, vtělení, zjevení světu. Křesťané východní tradice dodnes slaví Vánoce 7. ledna – tedy Štědrý večer u nich připadá na 6. ledna – dle staršího juliánského kalendáře. Když pak byl zaveden kalendář gregoriánský, Vánoce se ocitly v dřívějším termínu a začátek adventu zůstal tam, kde byl, proto má pouze čtyři neděle a ono 40denní postní období v něm nevidíme. Když si to spočítáme do 6. ledna, pak vše bude OK. Bratří pravoslavní a řeckokatolíci začínají toto období ještě o něco dříve, na den apoštola Filipa, proto také toto období bývá nazýváno Filipovským půstem.
Advent vznikal současně s obdobím vánoc ve složitém procesu, který J. A. Jungmann líčí takto: Koncem 4. století se v Galii slavil svátek Epifanie, spojený se křtem katechumenů. Příprava na křest vedla k postupnému zavádění postu, což bylo obdobou údobí předvelikonočního. Tak se v této oblasti od roku 490 ustálil čtyřicetidenní půst od 11. listopadu do 5. ledna (tj. 40 dní, vynecháme-li soboty a neděle). Podobné tendence se objevily také ve Španělsku, kde se však slavily vánoce 25. prosince. V Římě advent velice dlouho znám nebyl, i když se zde již od začátku 4. století slavily vánoce jako svátky namířené proti ariánství, popírajícímu plné Kristovo božství. Advent se objevuje v Římě teprve uprostřed 6. století v navázání na tradici týdenních postů k jednotlivým obdobím. Postní týden v prosinci byl proměněn v čas přípravy na Narození Páně četbou perikop o zvěstování a navštívení panny Marie, o Janu Křtiteli a oddílů z proroka Izajáše. Za papeže Řehoře Velikého (590 – 604) se pojednou objevují čtyři neděle adventní, jejichž zachovávání se postupně rozšířilo na celou církev. Advent byl – s výjimkou Galie – obdobím příprav na vánoce. Teprve v 10. stol. převládl prvek kajícnosti, což se projevilo v liturgii vynecháním částí Gloria in excelsis a Te Deum. Nikdy však advent jako celek nebyl obdobím postním. Postupně se stával začátkem církevního roku. V celé řadě zemí (Španělsko, Francie, Anglie) však byly dlouho začátkem církevního roku velikonoce.
Jak ukazují starokřesťanské perikopy, měl by v adventu vyniknout motiv slibů Božích a naděje Kristova příchodu v slávě. Tím se adventní doba liší od doby postní, kterou církev chápala jako období boje mezi Kristem a mocnostmi zla; období adventu je čas zaslíbení. První Boží příchod v poníženosti dítěte z Betléma byl dokladem jeho věrnosti, ohlašované proroky; táž Boží věrnost se prokáže i při jeho druhém příchodu v slávě. Je tedy tématem doby adventní očekávání Božího království. V tomto očekávání se pojí pokání i naděje slávy. Proto není na místě úplně vynechat doxologické motivy, se kterými se v adventu setkáváme až do desátého století.
K předvánoční výzdobě patří již tradičně adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují, takže na konci adventu svítí všechny čtyři. Tento zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici – starou více než dva tisíce let – slavení svátků světel zvaných Chanuka, které spadají na přelom listopadu a prosince.
Vánoční okruh končí svátkem Křtu Páně, který připadá vždy na neděli po 6. lednu, kdy se slaví slavnost Zjevení Páně neboli lidově svatých Tří králů. Pak následuje první část liturgického mezidobí.
Nejnovější komentáře