Ptáte se, proč právě takové pojmenování roku v naší církvi? V roce 2020 oslavíme v naší církvi (mimo jiné) dvě důležitá výročí:

1. Chceme si připomínat, že dne 25. 6. 1530 bylo přečteno před císařem Karlem V. na říšském sněmu v německém městě Augsburg vyznání evangelíků – odtud název Augsburské vyznání (dále jen AV). V roce 2020 uplyne tedy úctyhodných 490 let od tohoto důležitého mezníku, který je v názvu naší církve. Chceme si odpovědět na otázku: Co pro nás znamená, že jsme evangelíky augsburského vyznání?

2. V roce 2020 chceme také oslavit (dá-li Pán) 30 let fungování a existence Slezské diakonie
(1990-2020), která vznikla záhy po pádu komunismu v roce 1989.

Tato dvě výročí nás tedy chtějí inspirovat k tomu, abychom se v naší církvi, ale rovněž i v osobním životě zastavili a hlouběji přemýšleli nad dvěma pojmy – vyznání a služba. Jsou to jako levá
a pravá ruka jednoho těla. Obě ruce jsou velmi potřebné a důležité v životě jednotlivce
i společenství církve.

 

1. Proč Augsburské vyznání?

Co znamená vyznání? Je to určitá reakce, odpověď na oslovení. Známe např. vyznání lásky, vyznání hříchů a vin, vyznání (krédo) života. Samotné slovo vyznání má velikou hloubku a jsem přesvědčen, že s větší intenzitou nabývá na významu právě v současné době, době pluralismu
a multikulturalismu. Někteří možná namítnou ‒ proč AV? Proč nejsme evangelíky „biblického“ vyznání? AV vychází z Bible, která je pro AV norma normans ‒ normou pro všechny normy.
AV vychází z Písma a zve k Písmu, v jehož centru je Ježíš Kristus. A v tom tkví bezesporu velká hodnota pro současnost i budoucnost. AV navazuje na starokřesťanská symbola, tedy vyznání: Apoštolské vyznání, Nicejsko-cařihradské vyznání a Athanasiovo vyznání. Tímto je patrno, že AV navazuje na duchovní kontinuitu rané církve. Netvoří něco nového, ale snaží se ukázat, že to, čemu evangelíci AV věří, je hluboce zakořeněno v těchto starokřesťanských vyznáních.

Možná si někteří kladou otázku: Je 490 let staré vyznání víry ještě stále aktuální? Není už přežité? Nepatří jen do krajiny teologických vykopávek a artefaktů? Mnozí o tom mohou takto uvažovat, ale jsem přesvědčen, že to pramení z nedostatečné reflexe nad hloubkou, významem a posláním AV pro dnešní dobu.

Musíme si přiznat, že obecné povědomí o symbolických (vyznavačských) knihách je v naší církvi slabé. Ruku na srdce, kdo z vás je četl? (Je stále ke koupi kniha Svornosti anebo útlá brožurka samotného AV). Věřím, že rok 2020 je vhodnou příležitostí a přímo nás vybízí, abychom se vrátili k našim duchovním kořenům, osvěžili si jejich duchovní hloubku a krásu! Chce to jen touhu a chuť.

Odvoláváme se na AV, které je v samotném názvu naší církve. To jsou naše kořeny a základy reformační víry, jak je zformulovali reformační otcové a z nichž vyrostly mnohé stromy společenství víry AV po celém světě. Jako evangelíci AV netvrdíme, že vlastníme celou pravdu nebo že se nemáme co učit od druhých, ale trváme na tom, že máme co nabídnout společenství církví
a okolnímu světu.

Poznání otců reformace (Luthera, Melanchtona a dalších) vyrostlo v zápase o hledání odpovědi na otázku: Jak naleznu milostivého Boha? Zápas o jistotu spásy vzhledem k vlastní totální zkaženosti a Boží rozsudek nad ní je prostředím, v němž se poznání víry zrodilo a stále žije. Odtud se dostáváme k pochopení ústředního učení AV: ospravedlnění hříšníka milostí skrze víru v Krista. To je nejdražší klenot, který Bůh daroval církvi AV. V tomto smyslu právem hovoříme o vyznání víry: jako odpovědi na Boží konání v člověku, tedy ve smyslu: vyznání věřícího srdce. Jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům (10,10): „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení.

AV svědčí o moci evangelia a je skutečně vyznáním víry ospravedlněných hříšníků Boží milostí skrze víru. To, co má moc změnit stav ztracenosti člověka, je pouze moc evangelia.

Celý život každého křesťana pak má být mocným svědectvím evangelia o Boží milosti v Ježíši Kristu, tedy každodenním vyznáváním slovem i životem. Jako křesťané evangelíci AV máme toto poslání plnit tím, že budeme veřejně vyznávat svoji víru. Vyznání vždy bylo a má být svědectvím víry církve, se kterým se její členové identifikují! Na titulním listě Augsburského vyznání víry stojí věta ze Žalmu (119,46): „O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben.“ Možná ne před králi, ale určitě je možné vyznávat naši víru a sdílet ji členům své rodiny, spolužákům, spolupracovníkům či sousedům a tam, kde žijeme ‒ v našich vesnicích a městech. Vždyť je to nezastupitelným posláním křesťanů.

Vyznávání má jako elipsa dvě ohniska. 1. ohnisko je veskrze osobní (intimní) a 2. ohnisko zahrnuje společenství Kristovy církve (communio) po celém světě. Vyznání má v sobě hluboce osobní rozměr, ale zároveň široce otevřený prostor. Skutečnost, že jako evangelíci poukazujeme, jak na osobní vyznání, tak rovněž na společné, což činí z evangelické církve společenství, které není postaveno výlučně na individuálním vztahu k Bohu a individualistickém pojetí víry, ale zároveň na vědomí společenství Kristovy univerzální církve, která žije v mnoha podobách ve formě viditelného společenství v jednotlivých církvích.

 

2. Služba lásky a milosrdenství

Ruku v ruce se slovní proklamací a každodenním vyznáváním Krista se má život křesťana vyznačovat také praktickou službou lásky a milosrdenství. To je však dnes pramálo atraktivní
a přitažlivé. My žijeme v době, kdy chceme, aby druzí sloužili nám, aby nám bylo poslouženo. Zde je potřeba změna pohledu, optiky ‒ od sebe a perspektivy zakřivené do sebe k pohledu na Krista a naše bližní kolem nás, kteří mnohdy potřebují slovo potěšení, povzbuzení, pohlazení či praktickou pomoc.

Jsme vděčni za službu Slezské diakonie, za všechny pracovníky i dobrovolníky, kteří vykonávají mnohdy velmi náročnou práci s lidmi v nejrůznějších potřebách. Přitom si ale také chceme uvědomit, že praktická služba není a nemá být jen záležitostí profesionálů, či zaměstnanců diakonie, ale diakonická (praktická) služba pomoci bližnímu má být součástí života každého křesťana ‒ a to především v rodině, v sousedství či širším okolí. Kolem nás je mnoho potřebných, kteří nemají tu možnost a privilegium blízkých a nedostává se jim pomoci.

V Listě Židům (12,28b) čteme: „Služme Bohu, tak jak se jemu líbí, s bázní a úctou.“ Motto naší církve zní: obdařeni vírou – povoláni do služby! To je náš celoživotní program, který máme naplňovat. Jestliže jsme v Kristu byli obdařeni darem víry, pak náš život musí vydávat ovoce víry v podobě skutků lásky, které nám Bůh připravil. Nebuďme jen pasivní. Nechtějme jen, aby druzí sloužili nám, ale vydejme se Bohu a službě lásky. Jen tak budeme moci být opravdovými vyznavači víry, lásky
a naděje v tomto světě plném beznaděje!

Vstupme do roku 2020 s touhou odkrývat hloubku a duchovní kořeny AV, k němuž se hlásíme a s odhodláním k obětavější a pokornější službě Pánu i svým bližním. Kéž nám v tom pomáhá všemohoucí Pán!

Tomáš Tyrlík, biskup SCEAV

Evangelický kalendář – Kalendarz Ewangelicki 2020, s. 31 nn

jak

jak

Leave a Reply