Když Pán Ježíš řekl „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude“, určitě neměl na mysli, aby věřící rodiče odepírali svým dětem křest. S největší pravděpodobností myslel na první generaci křesťanů: kdo uvěří v Krista, jako žid či pohan, má se nechat pokřtít. Tak to vykreslují Skutky apoštolské. Zajímavé ovšem je, že pokud nový konvertita (obrácený člověk) nebyl náhodou na cestách a sám, ale doma či blízko domova, byla spolu s ním pokřtěna celá jeho domácnost, k níž patřilo služebnictvo a děti. Je třeba dodávat, že Ježíš svými slovy také nemyslel lidi, kteří byli pokřtěni jako děti, v průběhu života se k víře nedostali nebo od ní odpadli, ale později se k ní vrátili, a proto by se měli dát pokřtít jako dospělí? A asi tím ještě méně myslel na lidi, kterých křest v dospělosti by měl být (vícekrát) opakován, pokud od víry (vícekrát) odpadli a znovu se k ní vrátili, ať už byli pokřtěni v dětství či nikoliv.

Kdo se ptá po roli dětí v Božím svatém dění v Bibli, narazí na odpověď již v 17. kapitole  První knihy Mojžíšovy. Měly být zařazeny do Boží smlouvy již osmý den po narození: chlapci měli být obřezáni, děvčata byla do ní včleněna automaticky. Samozřejmě, že se celá věc týká vlastně rodičů těch dětí, věřících rodičů, jejich konání: rodiče nemají zanedbat začlenění svých novorozenců do Boží smlouvy. Není tam žádný náznak myšlenky „počkej, až dítě doroste a samo se rozhodne, zda se dá obřezat či nikoli“. V Abrahamově domácnosti byli obřezáni všichni její členové (v. 23), Izák tehdy ještě nebyl na světě. Ale když přišel na svět, Abraham jej obřezal osmý den po narození, jak mu Hospodin přikázal (21,4). Naopak Mojžíš svého syna neobřezal, kdy měl, a Hospodin chtěl Mojžíše usmrtit: ne neobřezané dítě, ale jeho obřezaného otce, kterého jeho rodiče neopomněli obřezat, který tu výsadu obřízky obdržel, ale on sám ji svému dítěti nedopřál. Ta hrozba usmrcení přišla zjevně kvůli tomu zanedbání. Tak to vysvětlují i výkladové poznámky evangelikální slovenské studijní Bible (Porta libri 2015, s. 102). Mojžíšova manželka však synáčka bez odkladů obřezala, Hospodin od svého úmyslu upustil a ona se nestala vdovou (2M 4, 24–26).

Někdo řekne, že šlo o Starý zákon, že v Novém zákoně je to jiné. Ale copak Bůh SZ není Bohem NZ? A tento Bůh chce lidi zahrnout do své spásné smlouvy. V SZ to má formu obřízky, v NZ křtu. Ale Boží záměr, koncept je stejný. Anebo že by Bůh v Novém zákoně malé děti do své smlouvy zahrnout nechtěl a její znamení (křest) by jim chtěl odmítnout, ač toto zahrnutí realizoval už Starém zákoně?

Za třetí, apoštol píše o Židech putujících pouští (1K 10,1–2): všichni naši praotcové byli pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku spojeni s Mojžíšem (v kralickém: „všichni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace“, v řečtině také tak) a všichni pili z duchovní skály, která je doprovázela a tou byl Kristus (v. 4). Vidíme jasné propojení křtu se starou smlouvou a dílem spásy v Kristu. Z Egypta vyšli s dospělými i ti nejmenší, byli neseni, i ti nejmenší měli podíl na časné spáse, byli zahrnuti do Boží smlouvy. Apoštol Pavel k celé té izraelské pospolitosti putující pouští vztahuje myšlenku křtu, a tak se týká i jejích nemluvňátek: všichni byli křtem v oblaku spojeni s Mojžíšem. Z toho lze analogicky vyvodit, že všichni mají být křtem spojeni s Ježíšem a pokřtěni v Ježíše, který je prostředníkem Nové smlouvy, i nemluvňata. Myšlenka, že by je jejich rodiče měli nechat v Egyptě nebo na břehu moře, dokud nedorostou a samy se pro odchod z otroctví nerozhodnou, je absurdní a neodpovídá apoštolově argumentaci. Jestliže Bůh chtěl zachránit židovská nemluvňátka před egyptskou porobou, odepřel by věčnou záchranu nemluvňátkům křesťanských rodičů? Je třeba dodávat, že z toho vyplývá, že tato nemluvňátka mají přijmout znamení nové smlouvy čili být pokřtěna? Vždyť apoštol hovoří o křtu i v souvislosti s lidem staré smlouvy! Říká, že Židy na poušti doprovázel sám Kristus. Tím spíše Kristus doprovází lid nové smlouvy a tím méně máme zpochybňovat analogii mezi obřízkou a křtem. Ale kdo chce zavírat oči, dokáže je asi zavřít na všechno. A kdo to bude chtít po svém, bude proto své přání považovat za shodné s Biblí.

Osobně nechápu, jak někdo, kdo se hlásí k Bibli a pilně ji čte, může zpochybňovat křest nemluvňat. Samotná Bible, byť o křtu nemluvňat přímo nehovoří, přece píše o nemluvňatech a malých dětech ve vztahu k Božím věcem tak kladně, mnohokrát a neobsahuje žádné vymezení „děti ne“, jak je předpokládají a praktikují „baptistické“ církve. Její čtenář musí jasně vidět, že ukazuje směrem ke křtu nemluvňat, a ne opačně. Už jsme naznačili, že jedním z vysvětlení, proč děti a jejich křest nepřicházejí v Novém zákoně „na přetřes“ je to, že hovoří o první generaci křesťanů. Druhé nabízí Francis Schaffer (1912–1984) ve svém pojednání Baptism (křest). Konstatuje, že Žid, který se stal křesťanem, dal své dítě přirozeně pokřtít, protože věděl už ze židovství, že smluvní vztah s Bohem má být stvrzen znamením. Bylo mu to jasné, autorům Nového zákona také, a proto se v něm o křtu dětí nepíše. A Hospodin ke svým smlouvám vždy připínal znamení: ke smlouvě s Noem duhu, ke smlouvě s Židy, kromě obřízky, hod beránka; a ke smlouvě s křesťany dal kromě křtu Večeři Páně. Tolik Francis Schaeffer. A navíc, osoby, o nichž v Novém zákoně čteme, že křtily, byli Židé.

Domnívám se, že ti, kdo v Bibli vidí cestu nezpřístupnit křest dětem, tak činí mj. proto, že biblické myšlení (nejen ohledně křtu) ztotožňují s určitým přísným individualismem a přísným racionalismem prosycenými světským právem, tedy s principy pocházejícími z běžného života. Proto se domnívají se, že biblické je to, co se obrací na jednotlivce, klade na něj vysoké nároky, apeluje na jeho poznávací schopnosti, osobní svobodu a odpovědnost, a tak uzavřou, že pokřtěn může být jen člověk, který evangelium pochopil svým rozumem a pro víru a křest se sám rozhodl; naopak děti, podle nich, pokřtěny být nemohou, jelikož těchto kroků (zdánlivě) nejsou schopny. Použitím oněch principů však vkládají do Bible své vlastní představy, a tak jsou i jejich závěry nebiblické. Vypadají zbožně, super zbožně, ale stojí za nimi „člověčina“. Příkladem biblického myšlení je naopak událost, kdy Ježíš žehnal dětem: rodiče je k Němu přinesli, aby jim požehnal, učedníci v tom rodičům bránili, Ježíš je tvrdě napomenul, dětem požehnal a ještě potvrdil, že jim patří Boží království. Položme si doplňující otázku: Jak to požehnání ty děti přijaly? Asi nějakou vírou. Podle evangelia Lukáše 18,15 byla mezi nimi i nemluvňata.

Marek Říčan, pastor

jak

jak

Leave a Reply