Neděle po Novém roce

1 J 1,1-4

Ogłaszamy wam, co było od początku, cośmy usłyszeli o Słowie życia, co ujrzeliśmy na własne oczy, na co patrzyliśmy i czego dotykały nasze ręce – bo życie się objawiło. Myśmy je widzieli, o nim świadczymy i głosimy wam życie wieczne, które było w Ojcu, a nam zostało objawione – oznajmiamy wam, cośmy ujrzeli i usłyszeli, abyście i wy mieli współudział z nami. A mieć z nami współudział, to znaczy: mieć go z Ojcem i Jego Synem Jezusem Chrystusem. Piszemy to w tym celu, aby nasza radość była pełna.

… A ja czytam te słowa z innego niż zwykle tłumaczenia, byśmy je mogli lepiej zrozumieć. Próbowałem je czytać z naszej najczęściej używanej Biblii Warszawskiej – przekład był o wiele ładniejszy niż ten, poetycki, było z niego słychać piękną poezję biblijną. Bo nie wiem czy wiecie, ale cały 1. Lista Jana ma postać poematu; niektórzy naukowcy mówią co najmniej o tzw. „prozie rytmicznej”; są ciekawe zwroty, są refreny, powtórzenia, jest rytm. Może libretto musicalu? Pewnie dzisiaj tak jakoś moglibyśmy ten ciekawy tekst określić i przyporządkować. Już ostatnio mówiliśmy o tym, że gdyby ludzie wiedzieli, jak kapitalne „kawałki”, do których muzykę sobie możemy jednynie wyobrazić, my tutaj na nabożeństwach czytamy, to by się pewnie zainteresowali i chętniej przychodzili…

Kiedy jednak czytałem tę piekną poezję z mojej Biblii, to stwierdziłem, że lepiej ją rozumiem i wyraźniej do mnie dociera jej treść, kiedy to samo czytam „u katolika”. Tak już to bywa, że kiedy coś czytamy wiele razy i prawie że umiemy na pamięć, „nie jarzymy” już tak bardzo, o co chodzi. To jest tak jak z pieśniami z kancjonału albo kolędami – po raz setny śpiewane „gubią” sens. Przeczytałem więc, jak powiedziałem, „od katolika”, z Biblii Tysiąclecia, ale jeszcze niektóre fragmenty pozwoliłem sobie uprościć w oparciu o grecki oryginał.

Właściwie to początek pierwszego listu można by zestawić dla porównania z prologiem ewangelii autora według tradycji oznaczanego jako tego samego, czyli Jana apostoła. I teraz zostawmy wątpliwości czy to był ten sam, czy to był Jan itp., a skupmy się na istocie treści. Na tym, co nam głoszą teksty dzisiejszej niedzieli, takiej ciekawej, bowiem nie tylko po świętach, ale w naszym układzie kalendarzowym także w dzień po Nowym Roku. Pewnie bym mógł powtórzyć wczorajsze kazanie albo to z Sylwestra, bo niektórzy nie słyszeli – ale ze względu na tych, co słyszeli, tak nie zrobię. Bowiem dzisiejsze treści mogą spokojnie korespondować z wczorajszym tematem Nowego Roku, który rozpoczynaliśmy „w imię Jezusa”, ale przede wszystkim z tematem świąt Bożego Narodzenia. A one nam przede wszystkim zwiastują, że Bóg się stał człowiekiem. Albo, jak mówiliśmy na Szczepana w Błędowicach, dobrowolnie się zgłosił, by się złożyć w ofierze. By oddać życie. On, odwieczne Słowo, przez które stworzone zostało, co istnieje, On źródło życia, stał się skończonym i ograniczonym, by tego życia być pozbawionym, by je oddać za nas.

Pośrodku poezji słyszymy takie słowa jak epselafosan – nasze ręce dosłownie „obmacywały”, dotykały fizycznie tego Słowa. To znaczy, że się Słowo stało ciałem. Bóg stał się człowiekiem. Sorrki, ale nie może mi się to dotykanie i „macanie” kojarzyć inaczej niż z Tomaszem, który chciał dotknąć, żeby być pewnym, czy z Marią przy grobie. I o ile w tym drugim wypadku słyszy Maria „nie dotykaj”, w wypadku Tomasza znajdujemy wyraźną zachętę: „No to bierz, dotykaj ran po gwoździach, jak już musisz”! Ważne, żebyś był przekonany, byś to mógł głosić, opowiadać o Mnie, być Moim świadkiem. Trzeba być dobrze przekonanym, by za swoje przeświadczenia umierać – a tak się stało wszystkim apostołom, w zasadzie z wyjątkiem Jana, ale i ten swoje w życiu przecierpiał dla owego Słowa Życia.

Bůh se stal člověkem, Slovo se stalo tělem, jak slyšíme v Janově evangeliu. Tato věta musela v nějaké podobě zaznít i letos většině lidí po celém světě, kteří měli něco společného se slavením Vánoc. Co to však pro postmoderního člověka znamená? Má to co do činění s jeho životem, s jeho problémy, když na něj doléhá pandemie, umírají mu lidé kolem, anebo naopak jiní demonstrují a protestují, že pry to všechno je jen výmysl politiků… Když se mu hroutí práce, rodina, život?

Zkusme hledat odpověď na tuto otázku někde u kořenů, u toho, jak to vlastně všechno začalo. Ne, tentokrát nepůjdeme do Betléma na přelomu letopočtu. Zkusíme zapátrat tam, kde leží kořeny Vánoc jako křesťanského svátku. Představme si, že jsme se nějakým strojem času přesunuli do slunného Egypta někdy v závěru starověku. Je začátek čtvrtého století, křesťanská církev se raduje z čerstvě nabyté svobody a vyrovnává se s novou situací státem protěžovaného náboženství. Ve městě Alexandrii žije mladý diakon Athanasius, který pracuje jako osobní tajemník místního stařičkého biskupa. Přehrabuje se úředními listinami, které připravuje pro svého nadřízeného a v duchu řeší problém, který se v něčem trochu podobá, v něčem trochu liší od otázky toho našeho současníka. Je upřímně věřící, ale nedá mu spát otázka: „Mohu mít nějakou jistotu, že to, o čem se píše v Bibli, myslel Pán Bůh opravdu a definitivně? Že si to s tím spasením zase jednou nerozmyslí a všichni nebudeme ‚namydlení‘? Můžu vědět, jak moc mě má Pán Bůh doopravdy rád?“.

Jednoho dne při setkání jakési konferenci duchovních z Alexandrie a okolí biskup mezi řečí zmíní, že věří v Pána Ježíše jako v Boha. Jeden z přítomných alexandrijských farářů jménem Arius, inteligentní a ambiciózní človíček, se zvedne a velmi obratně předloží ostatním opačný názor, čímž se mu podaří starého biskupa skoro zesměšnit. Podle jeho argumentace nebyl Ježíš Bůh, ale jakási podivná stvořená superbytost, takový „lepší“ anděl. Protože byl Arius chytrý a uměl své myšlenky dobře popularizovat, získal na svou stranu mnoho lidí včetně farářů a biskupů. V církvi z toho vznikla velká mela. Protože se křesťanství stalo státním náboženstvím, nelíbil se takový zmatek římskému císaři, a tak nechal do Niceje svolat koncil, kde se vše mělo nějak ututlat a obnovil by se klid a pořádek.

Náš diakon Athanasius si uvědomil, že nastalý spor v sobě ukrývá odpověď na jeho otázku. Boha mohu brát vážně jenom za předpokladu, že se ve věci mojí spásy angažoval on osobně. To znamená pokud v Kristu přišel on sám. Pokud tomu tak nebylo, pokud se nechal zastoupit nějakým nebeským „kaskadérem“, tak si s ním asi nemám co říct.

V síle tohoto poznání se odhodlal Athanasius vystoupit proti Ariovi na koncilu, kam doprovázel jako tajemník svého biskupa. Podařilo se mu získat většinu sněmu na svojí stranu a názor, že Ježíš není Bůh, byl označen za blud. Arius, který spor vnímal spíše jako prestižní záležitost a svého druhu akademický intelektuální „tělocvik“, byl vyloučen z církve. Spor tím neutichl, sám Athanasius byl několikrát poslán do vyhnanství, protože odmítl slevit z poznané pravdy pro blaho tehdejší církevní politiky, a později sám jako biskup skákat tak, jak císařové pískali. Ale takový je už osud Božích mužů.

Tento příběh z dějin církve zde vyprávím jednak proto, abychom si uvědomili, proč bylo pro tehdejší církev důležité začít slavit vedle Velikonoc také událost Kristova vtělení – narození, příchodu v lidském těle. Mnohem důležitější je ale poznání, že se otázka zda a proč se Bůh stal člověkem, dotýká uvnitř každého a každé z nás. To už vyjádřil apoštol Jan, pokud pozorně čteme úvody k jeho spisům. Slyšíme zde, že Slovo, tedy Bůh sám se stal Bohem pro nás – ten který je zdrojem života, který je Životem samým, který nás z lásky povolal k bytí, vstoupil do našeho světa, aby byl sám našim světlem a životem pro nás. Aby nám pochopitelným způsobem ukázal jaký je doopravdy, abychom viděli velikost jeho lásky k nám v jeho rozhodnutí žít náš život a projít i bolestí, nejistotou a hrůzou smrti. Aby naše lidství přijal do sebe a síly zla, které se po něm sápou, pořádně klepl přes prsty.

Jak píše autor listu Židům, toto Boží „vyjádření sebe sama“, tedy vyjádření v osobě Ježíše Krista, je už definitivní. Nedozvíme se již nic, co by nějakým způsobem změnilo poznání, že Bůh je láska. Že v centru jeho zájmu je každý člověk, sebevíc nepatrný, sebevíc nemohoucí, sebevíc hříšný a zlý. Bůh už nikdy nepřijde a neřekne: „rozmyslel jsem si to, kašlu na vás, všechno co jsem řekl, si můžete strčit za klobouk“. Božská vznešenost Spasitele světa a oslavení jeho vzkříšeného těla je zdrojem jistoty naší naděje v záchranu ze smrti a zániku.

Světlo Božího Syna svítí v temnotách a tma ho nepohltí, píše Jan v evangeliu. Jak to však vyjádřil svatý Augustin, oči které jsou příliš přivyklé temnotě nesnesou do světla pohled, zavírají se, odvracejí se od něj a žijí v temnotách dál. Možná je to právě často naše prožívání beznaděje jako jakési úděsné samozřejmosti, na kterou jsme si už zvykli a jiný svět si neumíme nebo nechceme umět představit. Nic však není ztraceno. Do naší temnoty září úsměv Betlémského dítěte. Září nenápadně, jako křehké a slabé světýlko, tak aby se i oči uvyklé tmě neodvrátily, ale daly se postupně pozvat do jasu, který vyzařuje Bůh. Je na nás, zda se rozhodneme toto pozvání přijmout, nebo zda tento křehký svit učiníme součástí naší temnoty.

jak

jak

Leave a Reply