Nowy Rok

J 6,37

Tego, który do mnie przychodzi, nie wyrzucę precz.

Jak widzicie, obrałem na dziś za tekst kazalny hasło rozpoczynającego się roku. Przygotowując bowiem trzy kazania naraz na trzy po sobie idące dni świąteczne, nie mogłem wiedzieć, jaki tekst wylosuję dla siebie czy dla zboru podczas nabożeństwa sylwestrowego. A skoro hasło czyli swego rodzaju temat przewodni roku już mamy, to dlaczegóżby się do niego nie odnieść? Każdego roku na przełomie kwietnia i maja odbywa się w Herrnhut losowanie tekstów ze Starego Testamentu do kolejnej edycji biblijnego przewodnika „Z Biblią na co dzień”. Potem są dobierane teksty z Nowego Testamentu. Tak dzieje się od 1731 roku. Dopiero kilka wieków później postanowiono losować także hasła poszczególnych miesięcy oraz hasło roku. Na przełomie XIX i XX wieku poszukiwano sposobów, jak zachęcić ludzi do regularnej lektury Biblii. W ramach takich działań w roku 1930 zaproponowano wybór jednego wersetu biblijnego, który miał się stać pewnego rodzaju mottem roku. Nie był wówczas związany z tekstami biblijnymi przeznaczonymi do codziennej lektury. Sytuacja zmieniła się w 1934 roku, gdy przyjęto regułę obowiązującą do dziś: hasło roku pochodzi z zestawu tekstów biblijnych przeznaczonych do czytania na dany rok. Jednocześnie zaczęto też kolportowanie dodatkowych haseł poszczególnych miesięcy. I te pochodzą z fragmentów Biblii, które są czytane w danym miesiącu.

Na ten rozpoczynający się rok mamy więc wylosowane słowo Jezusa: „Tego, który do mnie przychodzi, nie wyrzucę precz”. Właściwie należałoby przeczytać całe to zdanie: „Wszystko, co mi daje Ojciec, przyjdzie do mnie, a tego, który do mnie przychodzi, nie wyrzucę precz”. Przedtem Jezus mówił o wierze; czytamy bowiem o tym, że niektórzy widzieli znaki, widzieli cuda, a ciągle domagali się dalszych i dalszych argumentów. Nie wierzyli. Nie chcieli przyjąć, że On przyszedł od Ojca. Jedli chleb przez Niego pobłogosławiony i rozmnożony, jak ich ojcowie mannę na pustyni – i co, zmieniło ich to? W ogóle. Niektóre serca pozostały twarde i nieczułe na Boże Słowo. Na Słowo Życia, jak o nim będziemy czytali jutro. Bo Jezus, Syn Boży po to przyszedł, by za nas życie położyć – abyśmy my w Nim mieli życie: „A to jest wola Ojca mego, aby każdy, kto widzi Syna i wierzy w niego, miał żywot wieczny, a Ja go wzbudzę w dniu ostatecznym” (J 6,40). A w wierszu poprzedzjącym nasze hasło czytamy: „Lecz powiedziałem wam: Nie wierzycie, chociaż widzieliście mnie” (w. 36).

Także jutro coś o tych namacalnych dowodach i o fizycznym dotykaniu Boga, który stał się człowiekiem w jego ciele będziemy słyszeli. A jednak można widzieć na własne oczy, można dotykać – i dalej nic. Czego więc potrzeba? Może po prostu chcieć patrzeć bez uprzedzeń, bez wstępnego założenia, że to nie dla mnie, że ten oto nic nie może wnieść do mojego życia, jak kiedyś zawyrokował Natanael: „Czyż może być co dobrego z Nazaretu”? No to chodź i zobacz – mówi mu jego znajomy, który był uczniem Jezusa. To jest to, co my mamy robić: mówić innym „Chodź i zobacz!” Bo jest troską Boga Ojca, aby nikt się nie zgubił. Dlatego dziś czytamy: Kto do mnie przyjdzie, tego nie odrzucę precz.

Ježíš říká co jsme již před chvíli četli v polštině: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.“ Tedy hlavním, oč v těchto několika evangelijních verších běží, je nepochybně Boží starost o člověka. V Bibli se sice hodně mluví o lidech, ale rozhodující nejsou naše lidská přání, plány a touhy. Hlavní je, aby se děla vůle Boha; nejenom v nebi, ale i na zemi. Právě proto se narodil Ježíš. A tato Boží vůle se týká nás: Pán Bůh chce, aby se mu nikdo neztratil! Vůlí našeho nebeského Otce je, abychom byli s ním, už napořád, abychom při něm vytrvali a spolehli se na jeho věrnost a lásku.

Ze strany člověka je třeba jediné: přijít k Ježíšovi. Přijít, vidět, uvěřit. A tím i zvítězit – pokud bychom chtěli parafrázovat jeden známý citát. Ježíš to tady přitom nevyjadřuje pouze jako zbožné, ale jen těžko splnitelné přání. On prohlašuje: „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně…“ A dodává něco nesmírně důležitého a cenného: „a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“

Kolikrát jsme v životě slyšeli některou z těchhle větiček: „Tak s tím na mě nechoď!“ nebo „To je čistě tvůj problém.“ nebo „To mi radši ani neříkej, tohle já ani nechci slyšet…“? Jak často používáme podobné věty my sami? Lidí, kteří se nemají komu svěřit, stále přibývá. Lidé nesvěřují některé věci ani nejbližším přátelům. Protože se nesluší je tím obtěžovat, anebo proto, že se bojí zrady, zklamání. Dnešní člověk si spíše zajde za psychoterapeutem, aby si před nim „vyříkal“ některá svá trápení či důvěrná sdělení. Aby se měl vůbec komu svěřit. Proto je dobré slyšet, že k Ježíšovi můžeme přijít s jakýmkoliv trápením. A nemusíme se děsit, že si po naší zpovědi jen odplivne a vyžene nás ze dveří. Anebo že nás zradí a hned vzápětí řekne o našich problémech někomu druhému. Můžeme mu přinést raneček, ale klidně i celý ranec, celou plachtu svých problémů – bolest, smutek, samotu, ale i to všechno, čím jsme my možná ublížili druhým a co nám nedá spát.

Boží vůlí je, aby se nikdo z těch, kdo přijdou k Ježíšovi, neztratil. A přesto je tu ta možnost, že se člověk může ztratit. Slovo „ztratit“ či „ztracený“ má hodně blízko ke slovům „zatratit“ či „zatracený“. Člověk může minout své vlastní určení, může přestat být tím, kým má být. Ztratí se Bohu, a tím se ztratí sám sobě.

To je naše situace před Bohem. Ponecháni sami sobě jsme všichni ztracení. Do této naší ztracenosti ale zní dobrá zpráva: Bohu se nikdy nemůžeme ztratit definitivně. Bůh nás hledá a nachází, ať se ocitneme kdekoli. Není žádná oblast světa ani podsvětí, kam by bylo možné Bohu utéct, schovat se a zabarikádovat před ním.

Celé evangelium by se proto dalo shrnout jako cesta Boha za člověkem do jeho ztracenosti. Bohu záleží na i tom nejposlednějším a nejztracenějším. Nejsme pro něj masa odsouzená ke zkáze. Každý z nás má svůj nezaměnitelný příběh. A každý je pro Boha důležitý, nepostradatelný a nenahraditelný. Proto se Bůh vydává k nám, po našich stopách. Jako onen pastýř za ztracenou ovcí v příběhu vyprávěném Ježíšem. Jde za námi do nebezpečných končin, kde ho nečeká nic dobrého. Vždyť jeho cesta končí na kříži. Ale kdyby nevstoupil až do těch nejtemnějších míst, nedostihl by nás. Kdyby spolu s námi nesestoupil až do smrti, nemohl by nás zachránit a přivést zpět k sobě.

V Kristu Bůh nás všechny našel. Ježíš dokonce říká, že jsme mu Bohem darovaní. Nejsme ztracenci a zatracenci, jsme vzácný dar, který Bůh dal Kristu k opatrování. To je to nejdůležitější, co máme slyšet. Zdá se, že víc už k tomu není potřeba dodávat. Tím bychom ovšem přeskočili složitou skutečnost, v níž se nacházíme. Obávám se, že velká křesťanská slova o zatracení a spáse zní mnohým lidem dutě, protože se nepotkávají s jejich bolestmi a starostmi. Bůh nás nalézá – není to zase jen další rychlé a rádoby jasné vysvětlení, které ale nikomu moc nepomůže?

Evangelista Jan o našem trápení dobře ví – a právě že je lacině nepřeskakuje. Ježíš je světlo světa, které září v temnotách a tma ho nepohltila. To ale znamená, že temnota tu stále existuje. Je už protnutá a narušená neuhasitelným světlem, můžeme dokonce říci, že je na ústupu. Je tu totiž něco mnohem silnějšího než tma. Přesto ve světě dál můžeme propadat temnotě, bloudit a ztrácet se; uklouznout a spadnout.

A nemusí jít přímo o nějakou tragédii. Současný svět se rychle mění a je stále složitější: čím víc o něm víme, tím více mu zároveň nerozumíme. Mnoho lidí se v něm už necítí jako doma, jako v důvěrně známém a bezpečném prostředí, ale jako cizinci, dezorientovaní a zmatení. Mění se také naše vztahy, bortí se doposud neotřesitelné modely jednání. Hledáme spolehlivé opory, pevné body, případně rovnou vůdce, kteří by za nás převzali kus odpovědnosti a břímě rozhodování. Ano, také my křesťané můžeme zabloudit a ztroskotat, případně naletět falešnému prorokovi.

Včera jsme četli o někom, kdo „rozhází“, jmenuje se diabolos. „Dia-balleinznamená „vyhazovat ven“, rozhazovat. Hovořili jsme o tom, že tento zákeřný nepřítel háže mezi dobrou setbu zrno falešné – ale také i to, že „rozhodil“ v důsledku pronásledování Kristovy učedníky po celém světě. Aby je rozptýlil, zlikvidoval. Aby zmařil dobré Boží dílo. Pán Bůh si toho však použil a vznikla z toho církev, lidé po celém světě uslyšeli evangelium, mohli je přijmout, uvěřit v Boha, jenž přišel ve svém Synu Kristu Ježíši. A dnes zrovna o tomto Božím Synu čteme, že on nevyhazuje ven, nerozhazuje. V tom je základní rozdíl. Diabolos zmátl první lidí slovy: Určitě Bůh řekl…? Zpochybnil to, co říká Bůh. A ujišťoval Evu: „Nikoli, nepropadnete smrti.“ A pak způsobil, aby se lidé ocitli vně Božího záměru, cíle pro jejich život, smyslu vůbec všeho… Proto Bůh přichází jako onen „vyvržený ven“, aby se každý z nás mohl najít zase uprostřed záměru Pána Boha a plánu pro náš život. Kristus musil zvolat na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“, musel být odhozen ven, aby nás vrátil zpět…

Jednou nastane chvíle, kdy se ocitneme na konci naší cesty. A také tam nás Bůh nalézá. Tam, kde už sami neumíme udělat žádný další krok a propadáme se do prázdnoty, právě tam nás Bůh podrží. Proto Ježíš nakonec dodává, že Boží vůlí je, abychom byli vzkříšeni v poslední den. Ani smrt není místem, kde bychom se před Bohem mohli ztratit, ukrýt, nebo kam by nás mohlo odstranit naše okolí. Ani smrt není prostorem bez Boha, protože do něj Bůh v Ježíši vstoupil. Bůh si nás najde a přivede k sobě i z této temnoty nejtemnější. V tom je síla, která nám dává naději, tento zdarma daný dar je  ctností naděje. Kéž jej Pán dopřeje nám všem.

jak

jak

Leave a Reply