Život s Bohem

Jako jeden team

By 9 ledna, 2021 No Comments

Rz 12,1-8

Zachęcam więc was, bracia, przez wzgląd na miłosierdzie Boga, abyście złożyli wasze ciała na ofiarę żywą, świętą, podobającą się Bogu, związaną z waszą mądrą służbą. Nie dostosowujcie się do tego świata, ale dajcie się przemienić przez odnowienie myśli, abyście potrafili rozpoznać, co jest wolą Boga, co jest dobre, co Mu się podoba i co jest doskonałe. Mówię bowiem do każdego z was mocą danej mi łaski, abyście nie myśleli o sobie więcej niż należy, ale myśleli w granicach rozsądku, stosownie do wiary otrzymanej od Boga. Tak przecież, jak w jednym ciele mamy wiele członków, lecz nie wszystkie członki wykonują tę samą czynność, tak chociaż liczni, jesteśmy jednym ciałem w Chrystusie, a dla siebie nawzajem członkami. Jeśli więc mamy różne dary według udzielonej nam łaski, to jeśli ktoś ma dar prorokowania – niech go używa zgodnie z wiarą, jeśli dar służby – niech służy, jeśli dar nauczania – niech naucza, jeśli dar napominania – niech napomina, jeśli dar wspomagania – niech to robi z hojnością, jeśli ktoś jest przełożonym – niech działa z gorliwością, a kto okazuje miłosierdzie – niech czyni to z radością.

Vybízím vás; prosím vás, abyste… – slyšíme tady silný apel. Jde o to, že prvních 11 kapitol listu Římanům apoštol Pavel věnuje učení. Základnímu křesťanskému vyznání o ospravedlnění, spasení, smíření obětí Ježíše Krista, posvěcení. Nicméně výčet témat končí 11. kapitolou a ve 12. nastává předěl, který je uvozen slovy: A teď vás „vybízím“, v některých překladech „urguji“. Proč je zde toto naléhavé spojení? Proč „proto urguji“? Odpověď je – protože jste toho mnoho slyšeli, protože jste dostali dobrý duchovní základ, protože znáte základy učení, je třeba posunout se dál, a na tomto základě stavět. Stavba našeho duchovního života jsou nejen myšlenky, vyznání, ale v duchu tohoto textu, jsou to činy, konkrétněji – že jdeme, následujeme Ježíše Krista, přinášíme sami sebe jako oběť.

Myslím, že křesťané se pohybují v několika extrémech. Buď neznají toho, kterému jsou povoláni sloužit, mají zmatek v základních věcech víry a kvůli tomu služba dříve či později hyne. Prostě pouze z občasného nedělního kázání se dlouho žít nedá. Proto máme v epištole Římanům prvních 11 kapitol plné vyučování. Proto máme v církvi vedle bohoslužeb také biblické hodiny, skupinky, prostě další formy tak potřebného vedení a vzdělávání. Druhý extrém je v tom, že máme teoretický základ, člověk poznává Pána Boha, má pročtenou Bibli – a tím to skončí… Člověk studuje sám pro sebe, aniž by se dal Bohu k dispozici jako nástroj služby. Proto Pavel napsal Římanům 12 – 15. Jedno s druhým úzce souvisí. Pavel zdůrazňuje – je třeba Pána Boha znát, studovat jeho slovo, porovnávat jím svůj život a na tomto základě sloužit.

V prvním verši našeho textu čteme: „Vybízím vás, bratři a sestry, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“ Slova vybízím vás mají akční náboj; očekávají, že budeme něco dělat. Za to, že křesťanství obstálo v mnoha pronásledováních a je zde dodnes, vděčíme našim předchůdcům, kteří slovům vybízím vás dobře rozuměli. Svět nepromění sbírka moudrých citátů v poličce naší knihovny, ale proměněná srdce, která vzala vážně velké výzvy Božího slova.

Všimněme si, jak důležité postavení má v textu Boží milost. Pavel ji zmiňuje hned třikrát. V celém Novém zákoně tento výraz v různých obměnách nalezneme asi 150krát. Pavel nás skrze tuto milost vybízí (v. 1 a 3), milost je také základem duchovních darů každého z nás (v. 6). Boží milost stojí za každým Božím jednáním s námi.

První, k čemu jsme vybízeni, je postoj oběti. Jakkoli slovo oběť nezní příjemně, v lidských životech má důležité místo. Obětuje se maminka pro své děti, obětuje se otec, který si vezme druhé zaměstnání, aby mohl splácet hypotéku na dům, obětují se lidé, kteří pracují jako dobrovolníci v různých neziskových organizacích. Naše církev vděčí za svůj rozvoj stovkám dobrovolníků. Nakonec zjišťujeme, že lidé se obětují rádi – pokud jsou přesvědčeni, že jejich oběť má smysl a sami se k ní rozhodli.

V našich sborech je důležité, abychom uměli oběť ocenit. Není samozřejmé, že lidé něco obětují – svůj čas, síly, prostředky. Často jsou slova poděkování tím jediným, co může sbor nabídnout; je třeba na to nezapomínat. A je to krásné, že je to vždy společné dílo, že do toho každý může přidat něco ze svého obdarování. Usilujme o to, aby sbor byl místem, které budou lidé milovat, něco budou pro ně obětovat, vytvářejme prostředí, kde se dobře žije a kam lidé rádi chodí. Pak nebude problém „přinášet svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu.“

A pak druhá věc, k níž jsme vybízeni: hledání Boží vůle (v. 2): „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ To je zodpovědnost, ze které se nikterak nevyvlečeme a ani ji nemůžeme hodit na jiné. Na jednu stranu Bible říká, že jsme ovce – ale jako každé přirovnání, i toto má své meze: nejsme ovce v tom smyslu, že bychom bezmyšlenkovitě následovali jiné a vzdali se vlastního názoru. Příkaz hledat Boží vůli platí pro všechny. Ptát se, co by na mém místě udělal Ježíš. Každý jsme unikátní. Nezáleží na tom, jak dlouho nebo krátce žijeme, jak dlouho jsme v církvi, ve sboru, jaké máme či nemáme zkušenosti. Platí pro nás všechny, abychom hledali Boží vůli. Hledáním Boží vůle sami zrajeme a duchovně rosteme.

V souvislosti s hledáním Boží vůle si všimněme trojího důrazu na rozum, který je v textu obsažen. V 1. verši čteme o „rozumné bohoslužbě“, pak máme ve verši 2. „proměnu, obnovu mysli“ a ve 3. „rozumné, střízlivé jednání“. Ano, hledání Boží vůle s rozumem souvisí. Víra není intelektuální sebevraždou, ba naopak. Máme využívat každého svého obdarování k hledání toho, co je Boží vůle, co je Bohu milé. Je sice pravda, že Bůh přesahuje náš rozum. A jsou okamžiky, kdy k nám jakoby Bůh mluví spíše přes srdce či do srdce; alespoň tak to rádi říkáváme. Většinu našich rozhodování však zvládne Bohem darovaný a proměněný rozum. Proto máme svou mysl neustále proměňovat Božím slovem. Nemusíme čekat na mimořádné Boží zjevení nebo vnuknutí. Může k tomu dojít a dochází, ale nedožadujme se toho. Bůh nám dal rozum, tak jej používejme.

Patrzyłem, jak różne przekłady tłumaczą wiersz 2. Słowo „świat” tam bywa zazwyczaj obecne, ale Paweł pisze: Nie dostosowujcie (dosłownie) „swej postaci” do TEGO WIEKU. Nie wiem jak do was, do mnie to lepiej przemawia niż „do tego świata”, tym bardziej że słowo „świat” można rozumieć różnie także w kontekście różnych tekstów nowotestamentowych. „Myślenie naszych czasów”, „tego wieku” – to dobrze rozumiemy. Wiemy jakie jest to myślenie. Dziwne bywa, zawsze bardzo egoistyczne, w myśl tego, co ostatnio też cytowałem: „Wszyscy wkoło myślą tylko o sobie, więc o mnie muszę myśleć ja”. A jeśli mi się wydaje, że najlepsze dla mnie będzie coś osiągnąć, łamiąc przykazania – to czemu nie, kto by dziś jeszcze o nich pamiętał. Przeciwnik, którego nazwa biblijna diabolos pochodzi od słowa „rozrzucać” (diáballo), robi wszystko, żeby sobie każdy chciał „grzebać we własnym piaseczku”, mówiąc językiem sportowym „grać sam za siebie” (w myśl przed chwilą wspomnianej pół-żartem zasady)… Rozdzielić siostry i braci, wszczepić krytykę pozbawioną miłości, poróżnić, „rozgrzebać i rozrzucić” dobre dzieło, które mogłoby rosnąć, rozwijać się… Może ktoś zbyt niecierpliwy, może przesadnie krytyczny, może mądry własną mądrością, bo mój pogląd i moje zdanie lepsze i wyższe od innych – różnie bywa. I potem nie dojdzie do tego, o czym Pan pisze do nas poprzez Pawła w dalszych wierszach – tej wzajemnej solidarnej współpracy, teamowego ducha, wzajemnej miłości.

Polscy skoczkowie narciarscy są od dłuższego czasu w świetnej formie (i to równie dobrej, prawie wszyscy). Ostatnio znowu jest rewelacyjnie: Turniej Czterech Skoczni, wczoraj Titisee… Niedawno opowiadał o tym w wywiadzie ich szef organizacyjny, mistrz Adam Małysz (z którym notabene w zwycięstwach zrównał się już wczoraj Kamil Stoch). Taki fajny przykład – skojarzyło mi się to od razu z tym tekstem. Drużyna była na testach covidowych (bo testowani są co chwila), byli tam też jacyś zagraniczni trenerzy (Małysz nie zdradził, kto), było z ich strony trochę nerwów, bo to nic przyjemnego, padły jakieś „toksyczne” słowa. A nasi – na czele z czeskim trenerem Doležalem – pełni humoru, stojący razem jak jeden mąż, w skokach i w przyjaźni, luzik i dobre żarty, wszystko co by mogło ranić obrócić w humor… I potem tamci trenerzy mówią: „Jak wy stanowicie jedno! Jaki macie wspaniały team, jaką atmosferę. Widać, że to jedna drużyna, zazdrościmy wam tej jedności!” Ale to jest dokładnie to, o czym tutaj czytamy. Takim jednym teamem mamy być jako członkowie jednego ciała: „… tak liczni jednym ciałem jesteśmy w Chrystusie, a pojedynczo członkami jedni drugich”. Solidarnie się uzupełniając, trwając przy sobie. Myśmy to bardzo często w naszym zborze też tak czuli – nie wydaje się wam? Prośmy by tak było, módlmy się jedni za drugich, błagajmy, wstawiajmy u Pana, płaczmy razem i cieszmy się razem Jego odpowiedziami i zwycięstwem.

A jak już o tym przemienionym umyśle, jak czytaliśmy: „Nie dostosowujcie się do tego wieku, ale dajcie się przekształcać przez odnowienie umysłu, myślenia”. Fajny przykład podaje w książeczce „Z Biblią na co dzień” ks. Mirek Czyż z Pszczyny, pozwólcie że go na koniec przytoczę. Pisze, że to powyższe słowo najmocniej przemówiło do niego podczas pewnego seminarium. „Wykładowczyni przedstawiała naukowe, współczesne podejście do człowieka. Mówiła o płci biologicznej i społeczno-kulturowej, o zacieraniu się różnic pomiędzy mężczyzną a kobietą, o niewłaściwych stereotypach. Uczestnik miał zyskać wrażenie, że autorka spotkania chciała wykazać, że spojrzenie zakotwiczone w Piśmie Świętym – o zasadniczej różnicy między kobietą a mężczyzną – jest passé, jest nienaukowe i niewspółczesne. W czasie dyskusji wstał jeden z uczestników o podobnie wysokim wykształceniu jak prelegentka i skomentował całe seminarium tym jednym zdaniem apostoła Pawła. Po nim nikt więcej nie zabrał już głosu. Zastanawiałem się potem: co oznacza ‘odnowienie umysłu’ w kontekście współczesności bądź też powrotu do Źródła [z wielkim ‘Ź’]?”

Poczytajmy sobie jeszcze w domu dalsze wiersze z tego 12. rozdziału Listu do Rzymian, one dalej są w tym klimacie. „Radujcie się nadzieją, w ucisku bądźcie cierpliwi, w modlitwie wytrwali” (w. 12). „Cieszcie się z cieszącymi, płaczcie z płaczącymi. Bądźcie jednej myśli, nie gońcie za wielkością, lecz bądźcie skromni. (…) Wobec wszystkich ludzi troszczcie się o to, co jest dobre” (w. 15-17). O daj to, o zdarz to, Panie i spraw nam odnowę, daruj pokój i nadzieję w tym trudnym czasie. Amen.

 

Přímluvná modlitba

Pane náš a Spasiteli, Ježíši Kriste, ty záříš vždycky na naší cestě jako znamení spásy a naděje. Svěřujeme se tobě, Uzdravení nemocných, jež jsi na kříž vzal všechny naše nemoci a utrpení. Ty víš, čeho nám zapotřebí, a jsme si jisti, že se postaráš aby se mohla navrátit radost a veselí po této chvíli zkoušky. Pane, smiluj se!

Kyrie, Kyrie eleison! Kyrie, Kyrie eleison!

Ty ses obtížil našimi bolestmi, abys nás skrze kříž přivedl k radosti vzkříšení. Pomoz nám, Pane, abychom se připodobnili vůli Otce. Pod ochranu tvou se utíkáme, neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky. Pane, smiluj se!

Kyrie, Kyrie eleison! Kyrie, Kyrie eleison!

Pohleď na naše trápení, potěš nás a otevři naše srdce naději, abychom pociťovali a pevně doufali, že máme Otce v nebesích, který nám neustále zůstává nablízku. Prosíme tě za všechny naše nemocné, strádající, za osamělé a ty, kdo čekají na diagnózu. Přijď, Pane, s novou naději, se svým slovem zaslíbení a jeho naplněním. Pane, smiluj se!

Kyrie, Kyrie eleison! Kyrie, Kyrie eleison!

Smíme nyní s důvěrou volat k tobě, Pane, jak nás naučil tvůj Syn a náš Spasitel Ježíš Kristus, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje po všechny věky věků: Otče náš…

jak

jak