Již koncem tohoto týdne se můžete těšit na první v novém 2021 roce číslo našeho časopisu Přítel-Przyjaciel. Jelikož máme Rok solidarity – Rok Solidarności Wzajemnej, téma čísla zní: „Proč solidarita?“ A uvnitř… hodně velmi zajímavých článků, k tématu i mimo něj.
Níže malá ukázka…
Jak přispět k solidaritě?
Letošní rok v naší církvi je nazván ROKEM SOLIDARITY. Chceme přemýšlet o tomto aktuálním tématu z více úhlů pohledu. Především chceme hledat konkrétní způsoby, jak prakticky můžeme jako jednotlivci i sbory přispět k realizaci pomoci a solidarity lidem, kteří ji potřebují. Proč takto uvažujeme?
Bůh je solidární
Svatý a svrchovaný Bůh je zároveň plný laskavosti a solidarity. Kdyby Bůh nebyl solidární, jako lidstvo bychom skončili velmi smutně. Ale díky Boží solidaritě a jeho sestoupení k nám hříchem porušeným lidem smíme zakoušet jeho dobrotu a podanou záchrannou ruku.
Na začátku Markova evangelia čteme zvláštní příběh, jehož hluboký dosah si někdy neuvědomujeme. Je to příběh, kdy na poušti vystoupil Jan Křtitel a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. Mezi mnoha jinými přichází také Ježíš z Nazareta v Galileji a dává se od něj pokřtít. Jan se tomu brání.
V tomto evangeliu je to první Ježíšův čin, to první, co udělá. Podstoupí křest pokání na odpuštění hříchů. Logicky se můžeme ptát: Co to má znamenat? Proč ten, o němž Písma svědčí, že byl bez hříchu, sestoupil spolu s mnoha hříšníky do vod Jordánu? Proč se staví do jedné řady s hříšníky? Ježíš se hříšníků neštítí, ale solidarizuje s nimi, staví se na jejich místo. Jeho solidarita s námi přitom neznamená, že by nad našimi hříchy jednoduše mávnul rukou. On vzal náš hřích na sebe, a to ne až na golgotském kříži, ale již tady, u Jordánu!
Svědectví o Boží solidaritě s hříšníky je radostnou zvěstí a zároveň také stálou výzvou k naší vzájemné mezilidské solidaritě. To je jedním z důležitých aspektů a dimenze našeho křesťanství. Díky Bohu za ty lidi, kteří vstupují do „těchto vod“ a ukazují tak druhým, že je tady šance zcela nového a jiného směřování života.
Potřeba solidární společnosti
Na jaře v době propuknutí pandemie koronaviru se v našem národě zvedla obrovská vlna solidarity. Říkalo se: Česko šije roušky! Mnozí se zapojili do této činnosti. Roušek byl akutní nedostatek. Po několika měsících je však situace jiná. Lidem otrnulo a jsou opět k sobě neohleduplní, dávají průchod různým neduhům a solidarita je ta tam. Proto je třeba tím více vnášet do naší egoistické, sebestředné společnosti rozměr solidarity a praktické pomoci.
Vždyť kolem nás žijí lidé, kteří vláčí životem těžký „náklad“ vin a smutných následků jejich chování, pod nimiž mnohdy klesají únavou a propadají se často do stavu apatie či úplné rezignace. Takovým lidem slouží a pomáhá organizace Šance podaná ruka v Třinci. Velmi si vážím této obětavé, namáhavé a náročné služby s těmito lidmi, kteří se skrze různé okolnosti dostávají na okraj, ba mnohdy až na samé dno. V naší zemi takových lidí rychle přibývá a situace nebude růžovější ani do budoucna, spíše naopak. Čas pandemie a jeho neblahé dopady na život lidí mnohé problémy ještě více prohloubí. Pracovníci Šance podaná ruka by mohli vyprávět smutné lidské osudy, ale také hluboké změny a proměny některých lidí.
Pokud si člověk uvědomí potřebu, změnu svého života, je na místě projev přijetí, pochopení a solidarity, nabídnutá ruka pomoci. Tito lidé potřebují zakusit, že na své trable a problémy nejsou sami, že je tu někdo, komu na nich záleží. Možná nás nejednou napadne: Vždyť se na to podívejte, ten člověk se choval úplně nemožně, zavinil si to všechno sám! Proč bychom mu měli pomáhat? Možná jsme někdy příliš zbrklí a vynášíme z našich úst slova odsouzení nebo rezignovaně krčíme rameny. Nezapomeňme však, že ani Pán Bůh nad námi nezlomil hůl, nekrčí rameny, ale přišel a stále nám nabízí pomocnou ruku. Boží láska nevyčítá, neklade podmínky, ale raduje se z návratu a proměny.
Solidární jednotlivci i sbory
Podstatou solidarity je myslet a vykonat něco pro druhého člověka, aniž bychom za to očekávali nějaké uznání nebo zisk. Opravdové křesťanství je cesta milosrdenství, Boží i mezilidské solidarity a ochoty přijmout Boží pomoc a stát se druhým pomocí. Když se tyto hodnoty vytrácejí z života nás křesťanů, pak je zde nebezpečí, že naše křesťanství se může stát jen zbožnými řečmi, frázemi a něčím povrchním. Bohu se nejvíce podobáme, když prokazujeme dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit. Opravdová solidarita vyvěrá z víry a vděčnosti za Boží lásku a touží stejnou lásku tlumočit lidem kolem nás a do naší kultury. Vždyť církev je společenstvím ztracených a nalezených existencí, kteří poznali, že si nevystačí sami a přijali vírou Boží nabídku pomoci.
Jsem přesvědčen, že v naší církvi potřebujeme v této době ještě více promýšlet a hovořit o tom, jak projevovat solidaritu v praxi. Když se sbor zahledí (zacyklí) pouze do svých problémů a přestane vnímat širší kontext potřeb jiných sborů nebo sborů v zahraničí na východ od nás, bude se vzdalovat svému poslání. Před námi a našimi sbory stojí velká výzva: vzájemně si projevovat solidaritu, pomoc a soudržnost, neboť jsme součástí jedné církve Kristovy. Chceme na příštích jednáních církevní rady hledat konkrétní potřeby a možnosti, jak projevit jako společenství sborů naší církve solidaritu. Věřím, že se do toho zapojíte i vy! Bude k tomu jistě příležitost! Nebuďme neteční, ale učme se projevovat potřebnou dávku solidarity!
Tomáš Tyrlík, biskup
Nejnovější komentáře